Panama

Do Panamy jsme dorazili v listopadu 2009 a zůstali jsme 7 měsíců. Zpočátku jsme netušili, zda se nám podaří uskutečnit vše podle plánu, ale měli jsme štěstí a během pobytu jsme splnili cíl cesty – naučit se maximum o pěstování kávy, chodu kávové farmy, proniknout do tajů obchodování s kávou a hlavně se seznámit se samotnými farmáři. Pokud byste si chtěli něco o kávě přečíst, já sama jsem napsala jenom jeden článek, ale myslím, že v něm najdete v kostce vše co „běžný popíječ kávy“ chce vědět a pokud se řadíte spíše ke kávomilcům, najdete odbornější články na blogu doubleshot. A jestli jste už teď unaveni délkou mého panamského cestopisu, můžete se o kávě něco dozvědět z krátkého kávového dokumentu, který jsme během sklizně vytvořili.

Istmus, šíje, esíčko

Všemi těmito pojmy bývá Panama nazývána. Jsou odvozeny z jejího geografického umístění a tvaru a právě její zeměpisné rozložení mělo v historii na vnitřní chod země velký vliv. Prvním Evropanem, který přešel úžinu a spatřil tak další oceán byl španělský dobyvatel Vasco Núňez de Balboa. Od té doby stoupal zájem světových velmocí o zkrácení trasy, kterou musely lodě vést kolem mysu Horn. V r. 1914 se po několika nezdařených pokusech oficiálně otevřel Panamský průplav. Pro námořní dopravu to byl veliký úspěch, pro Panamu samotnou to znamenalo ztrátu jen deset let staré nezávislosti. Správa průplavu totiž spadala pod USA, které celou stavbu průplavu financovalo. V hlavním městě Panama City se kolem průplavu vytvořila tzv. zóna, ve které bydleli američtí občané, kteří na průplavu pracovali nebo jej jako vojáci střežili. Vojenská základna kolem průplavu zabírala veliké území a stala se tak státem ve státě. V r. 1977 byla podepsána dohoda o předání správy průplavu Panamě a tak se na silvestra r. 1999 také opravdu stalo. V současné době si Panama řídí vše sama a zóna prochází přeměnou na moderní byty, univerzity, nákupní centra apod. O stavbě kanálu bylo natočeno několik dokumentů a vydáno spousta knih. Pokud vás kanál zajímá více, můžete si něco o stavbě přečíst zde.

Těžko říci, zda Panamci vnímali přítomnost USA v zemi po tak dlouhou dobu jako negativní. Někteří nám řekli, že nebýt USA, nebyli by dnes tam, kde jsou a že jsou rádi, že tu byli. Na druhou stranu Američanů tu i po předání průplavu zůstalo hodně a z jejich chování jsem usoudila, že mají stále pocit, že jim to tu patří. Ve městě, kde jsme bydleli, tvoří podstatnou část obyvatelstva američtí důchodci, kteří se sem stěhují na dožití a místní si z nich ve většině případů utahují. Jakýkoliv cizinec bývá nazýván prostě a jednoduše „gringo“ a automaticky se počítá s tím, že je Američan:)

Obyvatelé

Panama má rozlohu téměř shodnou jako naše republika, akorát s počtem obyvatelstva jsou na tom podstatně lépe (cca 3,3 mil.). Během našeho pobytu proběhlo v květnu sčítání obyvatelstva, takže budeme znát časem přesné údaje. Musím, ale říct, že způsob sčítání mi přišel celkem komický, ale na druhou stranu účinný. Sčítání probíhalo v neděli a všichni měli domácí vězení. Kromě nezbytných zaměstnání měli všichni volno, doprava nulová, obchody zavřené, snad jenom ten průplav asi fungoval:) Museli jsme být doma a čekat až nás přijde někdo započítat, po zodpovězení otázek, zda pracujeme, platíme pojištění, a kde se narodily naše maminky, jsme dostali kartičku, že jsme registrovaní a teprve s touto kartičkou jsme mohli vyjít na ulici.

Vliv Američanů se podepsal i na měně, která se sice nazývá oficiálně balboa, ale je to klasický zelený americký dolar. Dalším zmatkem, který tady správci kanálu zanechali, jsou měrné jednotky. Benzín se uvádí v galonech, vzdálenosti v kilometrech a rozměry v palcích. Co je ovšem na Panamcích zvláštní je jejich roztomilá citlivost na správné geografické přirazení ke kontinentu. Ze školy jsme naučení, že Panama = Střední Amerika, ale kdepak. Podle místních se Panama = Panama. Nepatří ani ke Střední Americe, ani k Jižní. Prostě oni jsou samostatní a basta! Přijde mi to podobné jako náš dojem, že jsme střed Evropy, nikoliv východ:)

Češi v Panamě

Pro Čechy platí v této zemi klasická bezvízová povinnost po dobu 90 dní, tzn., že při vstupu do země vám dají do pasu razítko a vy můžete zůstat maximálně 3 měsíce. Někde se možná dočtete, že si před vstupem do země musíte koupit tzv. turistickou kartu za 5 dolarů, ale není to pravda. Česká republika je na seznamu zemí, které tuto povinnost nemají. Pokud potřebujete zůstat ještě několik dalších měsíců, musíte na 3 dny vycestovat, nejlépe do sousední Kostariky, odvážnější se můžou vydat i přes prales do Kolumbie:) Pokud se vám ale nechce ven a letenku máte již koupenou, můžete požádat imigrační o prodloužení. Tento proces obnáší zaplacení poplatku 15 dolarů, kopii pasu, kopii letenky, která zaručuje, že zemi opustíte a dopis vašeho zaručitele, který musí být z Panamy. Jelikož, ale tuhle proceduru můžete absolvovat jenom v kanceláři v hlavním městě, nabízí se ještě jedna možnost, kterou zrovna teď využiji já a to sice zaplacení pokuty. Pokud víte, že překročíte max. o jeden měsíc, můžete zajít na imigrační právě i v Davidu a jednoduše zaplatit pokutu za porušení lhůty. Oni vám dají termín měsíc, do kterého zemi musíte opustit. Když si spočítám, kolik by mě stály tři dny vč. cesty v Kostarice, nebo cesta do Panama City a tam vystání fronty na imigračním plném Kolumbijců, tak mi těch 50 dolarů nepřijde tak špatných:)

Turismus

Člověk by řekl, že to mají ti Panamci vychytané, ale nenechte se zmást. Než jsem zjistila tyhle všechny informace, chvíli mi to trvalo. Celkově je na tom turismus v Panamě na bodě mrazu. Že se špatně shání mapka 400 ostrůvků San Blas, které patří indiánům Kuna, to bych ještě pochopila, ale že si chci vyšlápnout na nejvyšší vulkán Barú, který je součástí jednoho ze 14 Národních parků a není k sehnání mapa? To už trošku značí o kvalitě služeb a podpoře turismu. Pokud už na pohledy narazíte, tak jsou na nich jenom panamská typická jídla nebo téměř nahý indián z pralesa. Jako suvenýr můžete domů přivézt trička s děsnými motivy lodí na kanálu nebo logem místního pivovaru. Jediné co zaujme a stojí za útratu, jsou molas, ruční výšivky žen z kmene Kuna. Zobrazují typické a často se opakující motivy zvířat a geografických obrazců. Co jsem ocenila, že je ženy začaly vyšívat i na tašky, peněženky a jiné více praktičtější věci než jen samotné kusy látky, se kterou pak vlastně ani nevíte co doma udělat.

Přílet do země

Pokud se do země vydáte jako turista, musíte rozhodně cestovat místní dopravou. Není nic lepšího než přímý kontakt s realitou v narvaných autobusech, jejichž řidiči dopravní předpisy příliš neřeší a typická panamská hudba řve z repráků rozmístěných vpředu i vzadu. Jestliže přiletíte do Panama City, v žádném průvodci se nedočtete o možnosti jet z letiště autobusem. Jste ve Střední Americe, tady jsou autobusy nebezpečné! Ale jestli jste stejné nátury jako my dva a nedáte se odradit, čeká vás opravdu zážitek.

Ceduli směrující k autobusům jsme opravdu nenašli, takže jsme se ptali paní na informacích, ta jenom vytřeštila oči a pak se začala i s postávajícími lidmi kolem hlasitě smát. „Vezměte si taxíka, není tak drahý a je to bezpečné“. Když pochopila, že to myslíme vážně, poprosila jednoho klučinu, co měl stejnou cestu, aby nás tam zavedl. Takže pokud chcete ušetřit 20 dolarů, musíte se vydat přes parkoviště pro zaměstnance, až dojdete k hlavní dálnici, kterou přejdete a tam už uvidíte postávat lidi na zastávce. Taxíci na vás budou neustále troubit a lidi na zastávce si budou ťukat na čelo, ale zaplatit 25 babek za taxi nebo 2 dolary za bus.

V Panama City máme vyzkoušený hostel Lunas Castle. Nachází se ve staré čtvrti hlavního města a jeho okolí opravdu stojí za procházku, ale pozor – v noci se moc nevzdalovat špatným směrem do města. Na recepci vám dají plánek čtvrti a vyznačí vám hranice, za které se vydávat večer rozhodně nemáte. Takže hostel je večer plný cestovatelů, kteří se bojí jit ven:) Pravdou je, že ulice označené na mapce jako bezpečné, byly plné policistů, kteří dohlížejí nejen na turisty, ale i na bezpečnost prezidentského paláce, který se nachází o pár ulic dále.

Autobusy

Jestliže budete další den cestovat dále po zemi, zajisté to bude z hlavního terminálu ve městě, z Albrooku. Každý taxikář vás tam zaveze, ceny taxíků se pohybují po městě kolem 2-5 dolarů, ale radím předem, zeptejte se na cenu, než nasednete. V Panamě nemají na rozdíl od Kostariky taxametry a můžete se tak vyhnout nepříjemnému překvapení. Taxikáři jsou na to, ale už zvyklí a cenu kolikrát hlásí předem sami. Z Albrooku jezdí autobusové společnosti do všech koutů Panamy a také dálkové spoje do Kostariky. Pokud pojedete do San José do Kostariky, hlavními společnostmi, které na těchto trasách jezdí, jsou Tica Bus a Expreso Panamá a cena je kolem 30 dolarů. Další společností je pak Tracopa , která zajišťuje přepravu do Kostariky z hranic a Davidu, cena je 15 dolarů. Vnitrostátní přepravu zajišťuje více společností a na terminálu se o vás přímo poperou, aby vás mohli odvézt, takže nemějte strach, že byste nakonec nedojeli. Frmol a nespočet autobusů na terminálu vám může připadat jako velký zmatek, ale věřte, že Panamci v tom mají pořádek. Vy se sice většinou nikde nedozvíte, v kolik daný bus jede, ale všichni vám ochotně poradí, kam jede a vy už se jenom posadíte a čekáte, až nastartuje motor. Pro vyhledávání spojení existuje tato stránka, ale moc jí nevěřte, raději si kupte jízdenku předem nebo cestujte s časovou rezervou.

Diablos rojos

Panama je stejně jako celá Střední Amerika známá svými Diablos Rojos, což jsou staré školní autobusy, které USA vyřadilo před 20 lety, ale tady poctivě slouží a v hlavním městě jsou právě proslavené pro své bláznivě pomalované kapoty. Během našeho pobytu, ale došlo v Panamě ke zvratu a všichni majitelé se jich budou muset zbavit. Od vlády dostanou nějakou částku peněz a budou si tak moci koupit nový autobus. Kromě té dálkové totiž dopravu nezajišťují nějaké společnosti, ale samostatní řidiči, kteří mají rozdělené trasy a časy a každý si jezdí sám na sebe. Každý řidič má k sobě takového pomocníka, většinou mladé kluky, kteří stojí před autobusem a vyřvávají jména měst, kam jedou, usazují lidi, pomáhají se zavazadly, šéfují zasedací pořádek a nakonec i vybírají peníze. Doprava je v Panamě vskutku levná záležitost. Trasa David – Panama City (350 km, 6 hodin) pokud pojedete dálkovým busem, stojí 15 dolarů, ale můžete to zvládnout i za 5, když pojedete „courákama“. My nejčastěji jezdili Boquete – David (38 km, 45 min) za 1,45 za osobu:)

Půjčení auta

Pokud byste si nechtěli natřásat zadnici a poslouchat super muziku, můžete si půjčit auto. Půjčovny jsou ve velkých městech a pravidla jsou stejná jako jinde. My jsme si půjčili ekonomické auto a cena na jeden den v té nejlevnější autopůjčovně (Thrifty) včetně povinného pojištění byla 25 dolarů. Pokud vás tedy bude cestovat více, není tato varianta tak špatná, zvláště při ceně benzínu, která je tady zhruba 21 Kč za litr.

Vlak

Jo, a kdybyste byli z Čech zvyklí cestovat pěkně motoráčkem, tak to tady máte bohužel smůlu. Panama má vlak pouze jeden na trase Panama City – Colón a kopíruje trasu průplavu. Slouží především pro přepravu nákladů do přístavu, ale nabízí i osobní přepravu. My jsme s ním sice nejeli, ale všude uvádějí, že je to pěkné svezení. Dle informací na stránkách společnosti Panama Canal Railway jezdí vlak jednou denně, cesta trvá hodinu a cena je 22 dolarů. Železnice, která vedla přes celou zemi, tu byla postavena za časů zlaté horečky v 50. letech 19. st., ale pak vláda prostě rozhodla, že ty koleje jsou k ničemu a akorát překáží a že vlaky zkrátka nebudou potřeba. Asi i proto je tu neskutečné množství autobusů, které jezdí každou chvilku všemi směry a rozhodně nemají nouzi o pasažéry.

Původní obyvatelé

V Panamě žije celkem 7 skupin původních obyvatel. Čtyři z nich mají vlastní autonomní oblasti, tzv. comarcy, na kterých si hospodaří podle svých pravidel, ale samozřejmě v souladu s legislativou země. Nejpočetnější kmeny jsou Ngöbe-Buglé a Kuna. Indiáni Ngöbe-Buglé žijí převážně ve své comarce a každý rok se jich velký počet vydá do kávového centra Boquete, kde během sklizně tvoří jedinou pracovní sílu na farmách. Většinou cestují s celou rodinou, která díky povolené polygamii není zrovna malá. Více si o indiánech z tohoto kmene můžete přečíst v mém starším článku zde. Indiáni Kuna mají svou comarcu na pobřeží a na ostrovech u hranic s Kolumbií a článek o nich si můžete přečíst zde.

Potraviny

Co mi na životě v Panamě bylo asi nejvíce sympatické, je velké množství stále čerstvého ovoce. Na trhu koupíte po celý rok uzrálé šťavnaté ananasy za dolar, slaďounké banány za pár centů a v hlavní sezóně pak melouny všech druhů. Že může být mango měkké a sladké jsem z našich supermarketů vůbec netušila a co nám zde udělalo největší radost, jsou avokáda. Doma se prodávají ty uzrálá klasicky na slevě v domnění, že už hnijí, kdežto tady si nejen vyberete krásně zralé, ale máte na výběr i z několika druhů. Prostě bomba. To mi bude asi chybět nejvíce. Zelenina už není tak zajímavá, okurky tu například mají děsné, česnek jako všude z Číny, ale za to papriky mají luxusní. Asi nejvýznamnější zeleninou jsou, ale tzv. platanos, což jsou zelené banány, které se smaží a podávají se k jídlu jako hranolky, nebo se počká, až dozrají do žluta a pak se smaží na sladko. Typická panamská strava mě ale nějak neuchvátila. Klasická polévka obsahuje pořádný kus slepice, a hlavní jídla jsou složená nejčastěji z rýže, fazolí a smaženého kuřete nebo ryby. Na sladké si tady nijak zvlášť nepotrpí, v menších městech neseženete v obchodech ani kus čokolády. O zelenině, ovoci i typické kuchyni si můžete přečíst více po kliknutí na odkazy. Pokud chcete získat lepší představu o běžné nabídce v trošku větším supermarketu, můžete se podívat na krátkou reportáž zde.

Nápoje

Mezi alkoholickými drinky tu nejvíce frčí rum, který se v Panamě vyrábí z cukrové třtiny. Mezi indiány je pak nejvíce populární tzv. chicha, neboli domácí pálenka z fermentované kukuřice. Pivo nás jako Čechy samozřejmě nemohlo nijak uchvátit, ale pít se dalo. Hlavními značkami jsou Panama, Balboa a Atlas a prodávají se v plechovkách nebo třetinkách za cca 45 centů v obchodě, v baru pak za dolar. Točené pivo jsme za celou dobu neměli ani jedno, prostě jsme nenašli bar, kde by pochopili, že ty jejich lahvičky fakt žízeň neuhasí:) Velice populární jsou tady šťávy z čerstvého ovoce, kterým se také říká chicha, ale alkohol v nich tedy rozhodně není. Víno se dováží hlavně z Argentiny nebo Chile a cena se běžně pohybuje kolem 10 dolarů.

Elektřina

Panama patří mezi rozvojové země a to například i díky tomu, že v některých částech země, převážně v indiánských rezervacích, není zavedena elektřina nebo chybí zdroje pitné vody. Ona elektřina je tu celkově pro nás záhada, jelikož není den, aby minimálně na 5 minut nevypadla. Internet stejně jako telefonní signál je dá se říci po celé zemi k dispozici, i když na jeho pravidelné výpadky si také musíte zvyknout. Rozhodně můžeme potvrdit, že během deštivého období (květen – listopad) to bylo na denním pořádku.

Zvířátka

Fauna Panamy se může pochlubit ohromným počtem ptačích druhů, kterých má dokonce více než celá Severní Amerika. Stačilo, abych se na naši zahrádku posadila na pár minut, a už jsem stihla napočítat min. 15 odlišných ptáčků vč. neskutečně rychlých kolibříků. Při prvním náletu papoušků na veliký strom vedle našeho bytu jsem fotila jak bláznivá, pak už jsem to brala jako samozřejmost. Co nám bude rozhodně chybět, je jejich ranní řev. Nemohu ani říci zpěv, protože tohle je jednoduše řev. Tak hlasité ranní zpívání ptáků jsem nikdy neslyšela. A to máme doma dvě andulky:) Řekla bych ale, že v počtu výskytu můžou ptákům s přehledem konkurovat štíři, housenky, brouci všeho druhu a pavouci, neb každý večer jsme z pokoje vyhodili průměrně 6 roztodivných zvířátek. Byla to pro mě taková škola, že domácí Johana s dlouhýma nohama mě už nemůže rozházet.

Kam vyrazit

Pokud přiletíte do Panama City asi budete chtít rychle pryč, stejně jako my. Kromě kanálu tam není co obdivovat. Rozhodně ale doporučuji projet se autobusem, autem nebo taxíkem a načerpat tu atmosféru absolutního chaosu v dopravě. Pak teprve budete mít pocit, že jste ve Střední Americe. Svoje pocity po příletu jsem popsala v tomto článku.

Většinu z míst, která jsou opravdu zajímavá, jsme sami navštívili. O všech jsem napsala vždy článek, takže si můžete přečíst o kávovém městečku Boquete, souostroví Bocas del Toro, stezce Los Quetzales, výšlapu na vulkán Barú, souostroví San Blas nebo dlouhých a prázdných plážích Las Lajas. Samozřejmě to nejsou všechna místa, která stojí za návštěvu, ale víc jich v našich silách nebylo. Musíme si přece něco nechat i na příště:) Pokud byste chtěli zažít opravdové dobrodružství, můžete se vydat do pralesu Darién, který tvoří hranici mezi Kolumbií a Panamou. Tyto dvě země zatím nejsou díky opatrnosti panamské vlády a snaze ochránců přírody propojené oficiální silnicí, ale v Panama City je několik cestovních kanceláří, které vás do hloubky pralesa zavezou.

Fotky z Panamy si můžete také prohlédnout v Galerii.