Kanada

Do Kanady jsme jeli v létě 2006 jako účastníci programu Work and Travel Canada, který zajišťují agentury GTS a Student agency. Tento program byl vždy vyhlášen pro 100 zájemců z naší republiky a oproti WaT USA měl výhodu v tom, že nemusíte mít předem podepsanou smlouvu s místním zaměstnavatelem.

Letenku jsme měli do Toronta, kde jsme měsíc bydleli u naší tety. Ze začátku jsme se snažili najít si tam práci, ale nedařilo se. Město bylo plné studentů se stejným plánem jako my a tak jsme se si pobyt v Torontu jenom užívali. Naším cílem byl vzdálený Vancouver, takže jsme počítali s tím, že pracovat budeme až na západním pobřeží. Během měsíce jsme měli dost času na poznání Toronta, jeho okolí včetně Niagárských vodopádů . Ještě před odletem jsme si zažádali o turistická víza do USA, která jsme úspěšně získali na 10 let. Díky tomu, jsme viděli Niagáry z druhé strany a navštívili naše kamarády v New Yorku. Můžeme tedy potvrdit, že na tyto vodopády je opravdu hezčí pohled z kanadské strany.

Přes inzerát jsme si našli 3 týpky, co se stěhovali do Vancouveru a hledali někoho na sdílení benzínu. Dohodli jsme se na ceně a mohli jsme vyrazit. Už první den jsem, ale pochopila, že to nebude zas tak úžasný kauf. Borec, se kterým jsme jeli v autě si neustále pouštěl hip hop na plný pecky tak, že se moje sedačka otřásala v základech. Vydrželi jsme s nimi celé 3 dny. Pak se Jára rozčílil a na benzínce uprostřed pustiny jsme se rozloučili. Risk, že nikoho dál nestopneme, byl oproti radosti z náhlého rozloučení zanedbatelný. I když byli chlapci poněkud nepřizpůsobiví, byly jsme nakonec i rádi, že jsme s nimi jeli, jelikož jsme se celkem rychle dostali přes nudné území Manitoby a Saskatchewanu. V těchto zemích jsou od sebe města celkem dost vzdálená a tak tu je naprosto samozřejmé, že lidé cestují denně třeba 200 km za prací. Přesně takový nadšenec nám jako první zastavil po nečekaném výsadku na benzínce. Byli jsme moc rádi, jelikož jsme se ještě ten den potřebovali dostat do Medicine Hat, kde na nás čekali známí z Calgary.

Vše se podařilo a my jsme se po 4 dnech vyspinkali opět na posteli. Naši přátelé z Calgary byli naprosto úžasní a skvěle se o nás postarali. Provedli nás městem a navštívili jsme olympijský park, kde jsme vylezli na skokanský můstek. Calgary je stejně jako celá Alberta bohaté město, díky ropnému průmyslu. Po nezáživné a velice rozsáhlé krajině provincií Manitoby a Saskatchewanu to byla příjemná změna.

Rocky Mountains

Přátelé nás vysadili v městečku Banff, což je výchozí bod pro turistiku ve stejnojmenném národním parku. Park leží spolu se sousedními národními parky Kootenay, Yoho a Jasper v kanadské části pohoří Rocky Mountains. Tyto Skalnaté hory se táhnou územím USA i Kanady ze státu Nové Mexiko až do Britské Kolumbie. Jejich nejvyšším vrcholem je Mount Robson (3959 m) a na americké straně na nich leží nejstarší národní park světa Yellowstone.

Národní park Banff

Je nejstarším národním parkem Kanady a za jeho vznikem stojí objevení termálních pramenů v blízkosti městečka Banff. K rozvoji parku významně přispělo položení kolejí Canadian Pacific Railway, které spojují města Vancouver a Montreal. Možnost navštívit park vlakem byla dokonce starší než doprava automobilem. Silnice totiž byla do městečka Banff postavena až po 36 letech po zavedení železnice (v roce 1911). Turisty z Kanady, USA, ale i Evropy lákaly nejen termální prameny, ale i známé noblesní hotely Banff Springs Hotel a Chateau Lake Louise. Mezi nejkrásnější přírodní úkazy patří ledovcová jezera Lake Louise a Lake Moraine, která jsou proslulá svou až kýčovitě zbarvenou hladinou.

Národní park Jasper

Rozlohou je to největší park v oblasti Skalnatých hor. Spolu s ostatními byl zapsán do seznamu UNESCO. Park se může pochlubit velkým množstvím přírodních kaňonů a druhým největším ledovcovým jezerem na světě. Jezero Maligne má délku 23 km. Ráz krajiny národního parku také utváří ledovcové pole Columbia Icefields, což je oblast s osmi hlavními ledovci. Turisté se mohou na ledovce podívat díky speciálně upraveným autobusům s obrovskými pneumatikami. Musím říct, že vidět tento autobus plný typických turistů z Asie, je opravdu zážitek. Naopak smutnou záležitostí je pohled na časové značky, které zachycují pohyb tání ledovce. Turisticky nejvyhledávanější ledovec Athabasca ustoupí každý rok o 2-3 metry.

Zvířátka

Na území Skalnatých hor bydlí mnoho druhů zvířat. Žádný turista se nevyhne kontaktu se všudypřítomnými veverkami typu „Chip & Dale“, které neustále pobíhají kolem a číhají na zbytky svačin výletníků. Mezi další obyvatele patří losi, vlci, rysy, pumy, bobři a jeleni karibu. Ovšem nejvíce sledovanými druhy jsou medvěd grizzly a černý medvěd.
Pocit, že narazíte na medvěda ve volné přírodě je nepopsatelný. Neustále sledujete okolí, každý zvuk je podezřelý a jakmile se objevíte na příjemně vyhřátém paloučku plném zralých bobulí, přestanete dýchat a modlíte se, abyste došli domů v kompletní sestavě. Pokud by k takovému setkání přece jen došlo, myslím, že známá kanadská říkanka „If it’s brown, get down; if it’s black, fight back.“ by byla to poslední na co bych si v té chvíli vzpomněla. Při našich výletech jsme měli tu čest potkat se s černým medvědem, který si právě dopřával odpolední koupel v menším jezírku. Moje touha o vyfocení byla zaražena už při vyslovení tohoto přání se slovy: „Utíkáme!“. Později jsme ještě potkali jednoho medvídka, který seděl metr od silnice v příkopu a v pohodě papal bobule. Fakt, že v těsné blízkosti jezdily auta rychlostí 10 km/h, aby si mohli všichni pěkně z bezpečí méďu vyfotit, ho nechával naprosto klidným. Zpočátku jsem byla tímto setkáním naprosto nadšena, než mi došla skutečnost, že díky vzrůstajícímu turismu a lidskému zásahu do přírody, je méďa Béďa už natolik přivyklí lidské společnosti, že mu přítomnost lidí přijde jako samozřejmost.

Queen Charlotte Islands

Okouzleni nádhernou krajinou jsme se vydali dál na cestu směrem k pobřeží. Města jako Prince George, Smithers a Terrace nebyla ničím zajímavá a tak jsme byli rádi, že jsme se dostali do pobřežního městečka Prince Rupert, odkud jsme chtěli vyrazit na Queen Chartlotte Islands. Tyto ostrovy bývají také nazývány Haida Gwaii, podle původních obyvatel severozápadního pobřeží Severní Ameriky. Na ostrovech, které se skládají z přibližně 150 ostrovů žije kolem 5 tis. obyvatel. Turisté se mohou na ostrovy dostat buď lodí nebo letadlem. Trajekty provozuje společnost BC Ferries a je doporučené rezervovat si cestu hodně předem. A právě rezervace se nám stala osudným. Společnost BC Ferries přišla v roce 2006 o jednu ze svých lodí a tak byla doprava na tyto ostrovy složitější díky nedostatku termínů. Na volný trajekt bychom museli čekat v Prince Rupert týden a jelikož už 3 dny v kuse pršelo, museli jsme tyto ostrovy škrtnout z našich cestovních plánů.

Inside Passage

Jedinou možností jak se dostat z deštivého městečka Prince Rupert a nevracet se stejnou cestou zpět byla plavba trajektem po tzv. Inside Passage. Trajekt vyplouvá brzy ráno z přístavu Prince Rupert a trasa vede mezi pobřežními ostrůvky směrem k Vancouver Island. Cesta trvá 13 hodin a trajekt je dost velký, abyste se po celou dobu zabavili. Opět se doporučuje rezervace s předstihem. Jelikož jsme původně měli v plánu ostrovy královny Charlotte, neměli jsme samozřejmě rezervované lístky. A jelikož trajekt je většinou vyprodaný na několik dní dopředu, nezbývá vám nic jiného než si ráno pěkně přivstat a čekat v nástupní hale, že někdo z cestujících nedorazí a uvolní vám tak místo na palubě. V deštivé noci jsme se tedy sbalili a jako žebráci jsme se posadili do čekárny. Postupně přicházeli další zoufalci, kteří samozřejmě neměli radost z konkurence. Když se blíží chvíle odjezdu trajektu, sedíte tiše a jenom očima sledujete paní u okénka a doufáte, že na vás ukáže. Neuvěřitelné se stalo skutkem a volná místa byla nejen pro nás, ale i pro zbytek naší konkurence. Kajutu nám samozřejmě nenabídli, takže jsme si našli pěkné místečko mezi sedačkami a na pár hodin si ještě lehli. Stan jsme si rozložili v garáži a navzájem si gratulovali, jací jsme to ale šikulové.

Vancouver Island

Trajekt končí svou plavbu v městečku Port Hardy. Turistické kanceláři tam šéfovala Češka a tak jsme po dlouhé době opět potkali někoho z rodného kraje. Přímo z pobřeží tohoto malého města jsme náhodou zahlédli velrybu druhu humpback jak si krásně skáče nad hladinou. Cestovali jsme směrem k jihu podél pobřeží a udělali si malou odbočku do vesničky Alert Bay na ostrově Cormorant. Toto městečko je proslavené díky svému originálnímu umění národu Kwakwaka’wakw. Mezi nejznámější zajímavosti patří totemové pole s dvěma nejvyššími totemy na světě (cca 52 m). Bohužel už jsme neměli příliš času a tak jsme vynechali návštěvu hlavního města Britské Kolumbie Victorie. Město je mnohem klidnější než jeho velký bratr Vancouver a svoji architekturou je hodně blízké evropské kultuře. Obyvateli jsou hlavně starší lidé, kteří zde nacházejí klid a mírné klima. Z hlavního přístavu Nanaimo jsme odcestovali na pevninu. Ihned po vylodění jsme pokračovali směr Squamish.

Squamish

Název městečka je odvozen od původních obyvatel, kteří žili v této části Britské Kolumbie. Squamish je oblíbený hlavně mezi horolezci, kteří přespávají v místním kempu umístěném jenom pár metrů od známé a populární skály The Stawamus Chief (možno také The Chief). Většina z nich, ale nepřijíždí jenom kvůli tomuto žulovému masívu, ale hlavně kvůli tzv. boulderingu. Okolí Squamishe nabízí nespočetné množství skalních útvarů různých tvarů, které jsou vhodné právě pro boulder. Pokud nejste horolezci stejně jako my dva, můžete se vydat na některou z turistických tras a vystoupat tak na Chief z té snadnější strany.

Whistler

Hostitel outdoorových sportů XXI. zimních olympijských her je malebné městečko v centru lyžarského areálu Whistler-Blackcomb. Samotná architektura pěší zóny města ve vás budí dojem malebné alpské vesničky, za což byl Whistler také již několikrát oceněn designovými odborníky. Od Vancouveru je lyžařské středisko vzdáleno 125 km. Díky dálnici zvané Sea-to-Sky highway můžete během hodiny změnit oceánské klima za horské. Tato silnice prochází v současné době náročnou rekonstrukcí právě kvůli konání již zmíněných olympijských her. Dálnice bude uzavřena pro všechny turisty a využít ji budou moci jenom obyvatelé a závodníci.

Stopování

Kromě prvních 3 dnů, kdy jsme jeli s našimi „kamarády na inzerát“, a plavby trajektem, jsme se z bodu A do bodu B pohybovali výhradně díky vstřícnosti kanadských řidičů, kteří měli tu odvahu vzít do auta dva stopaře s nepatrně většími zavazadly. Musím zaklepat, že jsme za celou dobu neměli jediný problém a průměrně jsme čekali tak půl hodiny, než nám někdo zastavil. Ve stopování jsme se spravedlivě střídali a vedli pečlivou evidenci o čase a druhu vozidla. Na konci pobytu proběhlo vyhlášení a mám takový pocit, že to bylo k mé nelibosti vyrovnané, tj. zápas skončil remízou.

Vancouver

Město nese jméno po důstojníkovi Britského námořnictva jehož jméno bylo George Vancouver (zkomolenina původního holandského příjmení „van Coevorden“). Tento muž je považován za objevitele západního pobřeží severní části amerického kontinentu. Vancouver se neustále pohybuje v horních příčkách anket o nejlepší město pro žití, většinou spolu s Vídní, Zurichem a Ženevou. Samotné město není nijak zvláště zajímavým, ale kombinace možností, které vám nabízí pro využití volného času je unikátní. Ráno se můžete proběhnout po pláži se svým psem; pak si zajedete do blízkého lyžařského střediska, v zimě na lyže, v létě na jízdu na horských kolech; odpoledne si vyšlápnete turistickou trasu v přilehlých lesích a večer zajdete do jedné z mezinárodních restaurací ve městě. Příjemné je také klima tohoto velkoměsta, a to i přesto, že tu celkem dost prší. Mě samotnou nejvíce překvapilo velké množství asiatů žijících ve Vancouveru. Jedná se hlavně o přistěhovalce z Číny a při posledním sčítání tvořili celou jednu třetinu obyvatel města.

Díky různorodému původu obyvatel můžete ve Vancouveru ochutnat snad všechny světové kuchyně. Asi nejzajímavějším zážitkem je návštěva čtvrti Chinatown. Po San Franciscu je to největší čtvrť tohoto druhu. Musím říct, že jsem se hodně ušklíbala při pohledu na nabízené sušené živočichy používané jak do kuchyně tak k léčebným účelům.

Největším zážitkem pro mě byla jízda místním „metrem“, tzv. SkyTrain. Tento vlak slouží k městské hromadné přepravě a je řízen počítačem. První setkání s tímto vláčkem je tedy pro českého vidláka rozhodně překvapením a musím říct, že sbíráte odvahu posadit se do vlaku, který nemá podle vás řidiče. Trvalo nám 3 dny než jsme se odhodlali zeptat paní dozorkyně na nástupišti, kde je pan řidič? Je ale vidět, že dopravní podnik má pochopení pro děti a nadšence do řízení (jako jsem třeba já) a tak je u okénka v přední části vlaku k dispozici sedačka, kde si můžete zahrát, že jako řídíte. Vlak jezdí jenom na povrhu země a tak máte chvíli i pocit, že jedete na horské dráze.

Ve Vancouveru jsem si našla práci v bistru Jugo Juice, kde jsem připravovala ovocné a zmrzlinové koktejly. Po měsíci práce jsem odjela zpět co ČR, kde mě čekal poslední rok školy. Jára zůstal na studijním pobytu na univerzitě Simon Fraser do června dalšího roku. Kromě „pilného“ studia se věnoval hlavně práci baristy ve studijní kavárně a lyžování v již zmíněném Whistleru.

Více fotek najdete v Galerii.