Slovensko

Nejsem pyšná na to, že jsem u našich bratrů byla za celou svou kariéru pouze jednou, takže mám v plánu to v budoucnu rozhodně vylepšit. Můj krátkodobý pobyt byl v jediných horách bývalého Československa, protože jak tvrdí Slováci, v Čechách hory přece nejsou…Ve Vysokých Tatrách se mi děsně líbilo a byla jsem až překvapená svým nadšením. Jelikož jsme na místo určení dorazili ve večerních hodinách, neviděla jsem z Tater cestou již nic a nemohla jsem se dočkat rána. O to horší pro mě byl první pohled na rozlehlou krajinu plnou ohořelých nebo pokácených „ostatků“ lesních porostů, kterou po sobě zanechal orkán Kyrill v roce 2004.

Ubytování

Nechtěli jsme utrácet peníze za kempy, takže jsme si našli pěkné místečko v jedné z vesnic pod horami a z našich dvou aut vytvořili ochrannou bariéru pro vytvoření plácku na postavení stanů. Nikdo nás tam nerušil a my si večer v klidu mohli popíjet na našem vlastním dvorečku:) Druhý den, ale přišla touha po sprše a tak jsme vyrazili na průzkum místních asi 3 kempů v okolí. Jeden neexistoval vůbec, druhý byl podezřelý a ve třetím chtěli nehorázné peníze. Místní recepční si ceny evidentně stanovoval dle nálady a sympatií a tak jsme si šikovně přejeli autem ke sprchám a využili jejich služeb zadarmo, čímž jsme samozřejmě nechtěli naznačit, že ranní koupel v horském potůčku nebyla pro nás potěšením, ale teplá voda je teplá voda.

Kultura

V každé vesnici bylo hodně opuštěných a chátrajících budov. Velké ozdravovny nebo hotely působily svou prázdnotou až strašidelně. Vzpomněla jsem si na dobu Gustava Anděla, kdy se tu zájezdy střídaly v pravidelných intervalech, jídelny servírovaly plnou penzi a organizovaná zábava frčela v plném proudu. My jsme měli problém najít restauraci/kolibu, kde by nás po 18 hodině obsloužili a v dobrém případě i nasytili. Téměř všechny podniky zavíraly kolem 17 hodiny, a pokud měly otevřeno i ve večerních hodinách, k jídlu toho moc nenabídly. Celé to na nás působilo, jako když místní podnikatelé zanevřeli na celý svět a nemají ani chuť si vydělat na těch několika turistech co do Tater po orkánu přijíždějí. Vytoužené pirožky a halušky jsme ale nakonec ochutnali a ještě nám k tomu hrála příjemná lidová kapelka.

Výlety

Pro první den jsme zvolili výšlap ze Štrbského plesa na Solisko. Nejsem žádný trénovaný „trekkař“, takže jsem spíše funěla v zadní části naší výpravy, ale do cíle jsem zdárně došla ve skupině:) Výhledy, které se člověku při procházce v Tatrách ukazují, nelze popsat pár slovy. To se prostě musí vidět. Měli jsme štěstí na počasí. Celou dobu bylo modré nebe a svítilo sluníčko.

Druhý den jsme si nějak přispali a celková nálada v týmu byla po výšlapu z předchozího dne spíše relaxační. Rozhodli jsme se, že nebudeme trhat rekordy a zajedeme do Tatranské Lomnice, kde se rozhodneme, zda jít či nejít, resp. jet či nejet na Lomnický štít. Vyjeli jsme lanovkou do mezistanice Skalnaté pleso a na vyhřátých lehátkách jsme s lahvinkou pivka vytuhli. Mezitím se do té doby sluncem osvícený vrchol „Lomničáku“ zabalil do mlhy a rozjela se velká, téměř hodinová diskuze, zda to má vůbec ještě smysl…Když už jsme se téměř shodli a šli koupit jízdenky, rozbil se terminál na platební karty a my začali počítat hotovost. Jen tak tak jsme dali dohromady společnou sumu, koupení dalšího pivka by jednoznačně vyloučilo min. jednoho člena z cesty na vrchol:) Na hoře jsme opravdu nic neviděli. Našli jsme posledních pár drobných a pořídili za to v místní kavárně čaj na zahřátí. Počasí naštěstí nebylo tak dramatické, jako když Gustavovi uletěla čepice, a tak jsme se dostali v pořádku a včas do koliby na halušky.

Třetí den jsme si dali celkem náročnou a dlouhou trasu, abychom si uklidnili svědomí za včerejší proflákaný den. Svezli jsme se vláčkem na Hrebienok a vydali se přes Zbojnickou chatu na přechod Polského hrebenu. Velickou dolinou do Sliezskeho domu a s bolavými nožkami jsme se doplazili do spacáčků.

Při návratu domů jsme nemohli vynechat možnost poklonit se plechovému Jánošíkovi. Byl to zřejmě velký hrdina, min. podle velikosti jeho sochy.

Více fotek najdete v Galerii.