USA

usa2003mapamala

Do Spojených států jsme jeli v létě 2003 jako účastníci programu Work and Travel USA. Pracovní víza i letenky nám zařídila společnost GTS. Program je určen pro studenty vysokých škol a podmínkou je mít podepsanou pracovní smlouvu předem. Studenti se mohou zúčastnit tzv. trhu práce pořádaného vždy v zimě v ČR, na kterém si mohou najít práci a rovnou i podepsat smlouvu s jedním ze zástupců amerických společností hledající pomocníky na sezónní práce. I my jsme využili možnosti pokusit se najít práci touto snadnou cestou, ale v oné místnosti „trhu“ jsme vydrželi cca 5 minut. Připadali jsme si jako obchodníci s bílým masem. Na každém stole byla hromada pracovních smluv, letáček o konkrétním zábavním nebo národním parku, kde byste mohli pracovat a zároveň s tím seznamy povinností, které budete dělat a které naopak nesmíte. USA je velice konzervativní společnost a z pozice trhače lístků u kolotoče dokážou udělat téměř ředitele zeměkoule, min. dle nároků na vzhled. Představa, že by nám někdo diktoval, zda můžu mít culík ve vlasech nebo cop, nás donutila k rychlému rozhodnutí opustit tuto místnost a zkusit hledat zaměstnání na vlastní pěst.

Hledání práce

Jelikož jsme měli v plánu zamířit na západní část států, zaměřili jsme se na okolí jezera Tahoe. Poslali jsme spousty emailů, ale ozval se nám jenom jeden zájemce. Bohužel už si nepamatuji jméno, ale domluva s ním vypadala velice slibně. Vlastnil půjčovnu lodí na břehu jezera a my bychom mu tam měli pomáhat v letní sezóně. Trval, ale na telefonním rozhovoru. Oba dva jsme mu tedy postupně zavolali. Měla jsem z toho celkem strach, jelikož jsem si svoji angličtinou v té době nebyla vůbec jistá a představa, že s někým hovořím v budce na náměstí, mě fakt děsila. Domluvili jsme se výborně a vše se zdálo vyřešené, až na maličkost jménem: ženský instinkt. Ten týpek se mi do telefonu nezdál, něco mi prostě nesedělo. Těžko se to vysvětluje, ale ženy mi rozumí. Prohledali jsme tedy znovu internet a našli našeho milého pána v jednom novinovém článku. Byl několikrát souzený za obchodování s drogami a dětskou pornografii. Napsali jsme ještě dotaz autorce článku a ta nám ujasnila, že toto opravdu není vhodný zaměstnavatel.

Příjezd

Smlouvu nám nakonec pomohl zařídit náš dobrý kamarád Martin, který v USA strávil nějaký čas na střední škole, a jeho známí z nás na dálku udělali pomocníky na tenisových kurtech. Na konci června jsme tedy odletěli do San Francisca. Ve městě jsme byli asi 4 dny, prošli jsme si základní památky, kopce, pláže, mosty…Ze San Francisca jsme jeli Greyhoundem do Redwood City, kde jsme navštívili naše „potenciální“ zaměstnavatele. Byli to moc milí lidé, kteří si na každý rok brali jednoho nebo dva zahraniční studenty. Jejich dům byl plný vlajek z celého světa vč. té naší. Z Redwood City jsme jeli přímo do menšího pobřežního městečka Monterey.

Monterey

Poblíž tohoto města bylo velké golfové centrum Pebble Beach a my doufali, že tam pro nás bude práce. Do města jsme přijeli v době opravdu nezvyklých velkých veder. Se svými mega zavazadly jsme první vyrazili do kempu, bohužel v průvodci nebyla ani zmínka o tom, že se nachází na kopci nad městem. Táhli jsme se skoro hodinu a nikdo z projíždějících aut nám nezastavil. Až opravdu těsně před kempem v poslední zatáčce nás naložil starší manželský pár. Vůbec jim nevadilo, že jsme v autě strávili 2 minuty a už nás zase vysazovali. Možná právě proto za nás uhradili první noc v kempu, aniž by nám to řekli. Zdálo se tedy, že amerika je opravdu země zaslíbená:) Do města jsme už ten den nedošli, ale celou noc nám vrtalo hlavou co je zdrojem těch děsných hlasitých zvuků, které zněly z města. Druhý den jsme pochopili. Monterey leží v zátoce Monterey Bay a městečko je tedy v těsné blízkosti oceánu. Okraje pláží byly obehnány tlupou lachtanů, kteří se váleli opravdu všude, neustále na sebe pořvávali a postarali se i o typickou městskou vůni. Na jejich přítomnost byli lidé zvyklí a musím říct, že byla velká sranda je pozorovat. V každé rodince byl největší jedinec, zpravidla uprostřed a určoval dění. Jakmile vydal hlasitý pokyn, všichni se naráz vrhli do vody. K Monterey prostě tito mořští lvi patří a pomáhají tak dotvářet pohodovou atmosféru přímořského městečka.

Monterey

Práce

Náš „americký sen“ se rozplynul během 1 minuty po navštívení kanceláře resortu Pebble Beach. Paní nám velice stručně řekla, že nikoho momentálně nehledají. Tak a bylo to. Jeli jsme do Monterey jenom kvůli tomu, že jsme si byli jisti, že v tomto golfovém centru o nás bude určitě zájem. Oklepali jsme se z prvotního neúspěchu a začali obíhat všechny hotely, obchody, kavárny a restaurace ve městě. Vyplnili jsme hromadu formulářů, všude se nám přece ozvou a my si ještě budeme vybírat:) Uběhly 4 dny a nám se pořád nedařilo. Problém začal být i s bydlením, jelikož v kempu může každý zůstat max. 3 noci za sebou, pak musí přespat jinde a zase se vrátit. Přestěhovali jsme se ráno do místního hostelu a vydali se na poslední den hledání. Pokud bychom během dne nic nenašli, byli jsme rozhodnuti odjet směrem k Lake Tahoe.

Ve městě je slavná ulice Cannery Row, která hraje důležitou roli v povídkách Johna Steinbecka. V jedné z bývalých továren na sardinky v této ulici je Monterey Bay Aquarium. V novinách jsme našli čerstvý inzerát restaurace umístěné v tomto akvárku. Hned jsme tam pospíchali a pohovor vypadal velice slibně až na počet hodin, které by nám nabídli a mzdu. Jelikož jsme měli nějakou představu o tom, kolik chceme vydělávat, museli jsme odmítnout. Mohli jsme se aspoň najíst v místním bufetu zdarma. Během hltání teplého a dobrého jídla za námi Diane přišla s novou nabídkou. Probrala to prý se svojí nadřízenou a moc by o nás stáli, takže nám dali vyšší hodinovou mzdu (myslím, že to bylo 8 dolarů) a větší počet hodin. V Kalifornii obecně pracují hlavně Mexičani jako levná pracovní síla a samozřejmě i všichni naši kolegové byli malí snědí Juani:)

Jellies XVII

Ještě ten den se nám podařilo najít na inzerát ubytování u jednoho typa jménem Ty a tak jsme mohli další den nastoupit s úsměvem do práce.

Ještě za české peníze jsme si koupili kolečkové brusle a každé ráno jsme si to šinuli po stezce podél moře přímo do akvárka. Jára pracoval jako barista u esspresso cartu a já jsem byla většinou na pokladně. Portola Cafe byla restaurace a bufet zároveň. Byla celá prosklená a tak jsme měli modrý oceán denně před očima, několikrát se i stalo, že jsme přímo z práce pozorovali velryby. Chod restaurace se tak na chvíli zastavil a všichni byli pověšeni u oken a s úžasem sledovali tyto obří savce.

Všichni v práci byli naprosto skvělí. Velice rychle jsme zapadli do kolektivu. Járu díky jeho, resp. jejich výšce, nazývali Grande boy a na mě se všichni mexičtí pánové každé ráno culili už v kuchyni. V bufetu jsme měli zadarmo i obědy, takže jsme celkem dost ušetřili. Postupně jsme se zorientovali v nabídce, takže jsem si běžně zaběhla do skladu, vybrala suroviny a kluci my z toho během minuty uvařili úžasné těstoviny.

Portola Cafe12

V práci jsme byli 5-6 dní v týdnu od 9 do 17 hodin a tak jsme se snažili si najít ještě druhou práci na večer, abychom maximálně využili volný čas a vydělali si nějaké peníze navíc. Kolega z restaurace nám pomohl a tak jsme celý srpen pospíchali z akvária na bruslích do centra městečka na tzv. Fisherman’s Wharf, kde jsme pracovali do 22 hod v malém rybím bufetu. Vidina vydělaných peněz na nového notebooka mě povzbuzovala v práci každý večer, jelikož nemám ráda chuť ani vůni rybího masa. Často se nám stávalo, že zákazníky, které jsme obsloužili během dne v akváriu, jsme poté večer znovu obsluhovali v naší mini rybárně. Většina z nich se k nám sama hlásila a byla přímo nadšená z našeho zapálení.

clam chowder

Okolí Monterey

Ve volném čase jsme měli možnost díky svým kamarádům z práce, podívat se po okolí Montereyské zátoky. Samozřejmě jsme nemohli vynechat Santa Cruz, kde jsme hodinu pozorovali surfaře čekající na vlnu. Projeli jsme se po známé 17-Mile Drive, která kopíruje pobřeží podél golfových resortů až k Lone Cypress, typickému obrázku z této části Kalifornie. Naši úžasní přátelé Margit a Pavol nás vzali do přírodní rezervace Point Lobos, kde kromě nádherných přírodních pláží je zátoka „lovců velryb“ včetně velice zachovalé chatky, která slouží jako malé muzeum, zachycující styl života těchto rybářů a náčiní potřebné k lovení těchto obrů. Toto místo na mě udělalo opravdu silný dojem a myslím, že klidně mohlo sloužit jako předloha pro Moby Dicka. Pozorování velryb jsme měli díky práci v akváriu zdarma, takže jsme tuto šanci nemohli vynechat. Měli jsme štěstí a kromě delfínů doprovázejících snad každou loď, jsme zahlédli i hřbet s typickou fontánkou.

Lone Cypress

Cestování

V polovině září jsme dali sbohem akváriu i Monterey a ve vypůjčeném autě od našeho bytného jsme vyrazili na klasickou trasu západního USA. Na cestování jsme měli jenom 14 dní a tak jsme to brali celkem kvapem. Celkem jsme ujeli cca 3 500 km. Nejprve jsme zamířili podél pobřeží na tradiční Highway No. 1 směrem na jih do Los Angeles, kde se nám vůbec nelíbilo. Udělali jsme rychlý přechod hvězdného chodníku a ujížděli do sympatičtějšího San Diega. Cestou jsme zastavili pomalu na každém mole ve všech městech, které mají v začátku názvu „Santa“. Musím říct, že moje nadšení ze zpoceného opáleného těla Davida Charveta coby záchranáře ze slavné Pobřežní hlídky, mě opustilo v okamžiku, kdy jsem viděla pustou, špinavou, smutnou pláž se studeným oceánem a zamračeným nebem.
Ze San Diega jsme zamířili podél hranic směrem do Yumy. Nudného města uprostřed arizonské pouště, kde Jára strávil rok na střední škole a měl tam několik přátel. Vedro bylo nesnesitelné a to přitom bylo září. Nechápu jak milovník lyžování a zimy celkově mohl v této výhni vydržet celý rok. Přes Phoenix a Flagstaff jsme dojeli do Grand Canyonu. Tuto přírodní scenérii nemá cenu nijak představovat nebo popisovat, rozhodně udělá dojem. Měla jsem z tohoto místa ještě větší zážitek z noci, kdy jsme spali v přilehlém kempu a moje aktuální a živé představy o životě indiánů na tomto území mě natolik pohltily, že jsem vytí místních kojotů považovala za válečné tažení kmene Navajo.
Pokračovali jsme dále na sever do národních parků Bryce a Zion. Oba nabízejí neskutečné skalní útvary, které v našich pískovcových skalách opravdu nenajdete. Při cestě směrem k pobřeží jsme nemohli vynechat slavné neonové Las Vegas. Možnost minutové svatby jsme nevyužili a tak jsme pospíchali dál údolím smrti, tzv. Death Valley. Měli jsme štěstí a typická vedra pro toto území jsme zvládli a ocitli se tak v úchvatném národním parku Yosemite. Do parku jsme přijeli pozdě v noci a už z dálky jsme cítili kouř ohně. Najednou se před námi otevřel výhled na hořící lesy a my jsme měli jet přímo v nich. Nebyli jsme si jisti, zda to nemáme otočit a pokusit se sehnat někde pomoc. Říkali jsme si , že je divné, že by tak velký požár nikdo ještě nehasil. Najednou za námi houkali hasiči, uhnuli jsme z cesty a celý udivení jsme zůstali stát, když hasiči zastavili kousek od nás a požár jen tak pozorovali. O kousek dál jsme si přečetli ceduli, že oheň je monitorován a nemusíme ho nikam hlásit. Jak jsme se později dozvěděli, je zcela běžné, že v takto velkých národních parcích se ohně vzniklé přírodními živly nechávají volně, max. se usměrňují, aby nedocházelo k umělému narušování matičky přírody. Z Yosemite jsme už frčeli zpět do Monterey vrátit auto a druhým den jsme ze San Francisca odlítali zpět do ČR.

Grand Canyon

Za celé tři měsíce jsme si vydělali celkem dost peněz. Pro představu zhruba 25 tis. Kč jsme získali jenom na dýškách. Vzhledem k tehdejšímu kurzu (27 Kč/USD) jsme si hodně věcí nakoupili ve státech, vč. elektroniky. Radost jsme tak měli např. z USB přehrávače, jehož paměť dosahovala úžasných 128MB!!! :)

Více fotek najdete v Galerii.