El Salvador

Do El Salvadoru jsme byli pozváni naším farmářským přítelem Gracianem na tři týdny v březnu 2010. Graciano sice vlastní dvě kávové farmy v Panamě, ale to je pro člověka jeho nátury a energie poněkud málo a tak rozjel v El Salvadoru projekt na podporu chudých farmářů, kteří pěstují vynikající kávu, ale finančně to moc nepociťují. Principem projektu je naučit farmáře zpracovávat jejich kávu metodou honey nebo natural, při kterých není zapotřebí použití vody. Farmářovi byl poskytnut z dotací materiál na postavení tzv. postelí, na kterých se káva suší a zároveň mu byla předem sdělena cena, za kterou se káva po ukončení sklizně vykoupí, pokud bude dodržovat správný postup a káva bude tedy kvalitní. Farmář by jinak kávu prodal zpracovatelským závodům za nižší cenu a káva by tak posloužila jako jedna z mnoha do směsi El Salvador SHG (Strictly High Grown). Díky Gracianovi je ale káva prodávána pod jménem samotného farmáře a z původní stovky oslovených se do projektu postupně zapojuje kolem 600 farmářů. Více o tomto projektu si můžete přečíst na blogu doubleshot.

Kdybychom neměli nabídku od Graciana, nevím, jestli bychom se do El Salvadoru sami dobrovolně vydali. Měli jsme ho zafixován jako nebezpečnou zemi, kde nedávno skončila občanská válka, a lidé žijí v chudobě. Ujištění Graciana, že on má apartmán v té lepší, tzn. bezpečné čtvrti, nám názor výrazně nezlepšilo:) Na imigračním jsme žádné potíže neměli, pan úředník byl velice milý, dokonce nám pochválil naší lámanou španělštinu a našich 10 dolarů na turistickou kartu nechtěl, jelikož Česká republika je spřátelená dokonce i s El Salvadorem a pro nás tedy vstupní poplatek neplatí.

Vzpomínám si, že moje peruánská kamarádka Anežka mi vždycky vyprávěla, jak na letišti v Limě stojí hromady lidí a mávají, pokřikují a je téměř nemožné skrz ně projít. Přišlo mi to vtipné. Teď už vím, o co na Ruzyni přicházíme. Těch lidí tam bylo neskutečně moc, všichni drželi v ruce nějaké cedulky a chvíli nabudete dojmu, že opravdu čekají na vás:) Ve skutečnosti o vás jako o turisty mají zájem jenom taxikáři a dohazovači ubytování, zbytek jsou rodinní příslušníci čekající na své „hermanos lejanos“, jak jsou přezdíváni odvážní příbuzní, kteří „překonají“ obtíže a nasbírají tolik odvahy, že jdou pracovat do USA (legálně i nelegálně). Podle odhadů žije ve státech přibližně 1,5 milionu těchto „vzdálených bratrů“.

Dostali jsme instrukce, abychom si na letišti vzali taxíka. Ale jako vždy nám bylo líto vyhodit 20 dolarů za cestu, když je možnost využít místní dopravy. Tisíckrát jsme poděkovali na nabídku svezení a dle instrukcí policisty šli přes parkoviště hledat autobusovou zastávku. Stejně jako v Panama City nenajdete žádný ukazatel, který by vás měl na zastávku zavést. Ona vlastně ani žádná zastávka není, prostě jsme si všimli, že jede autobus tak jsme mávli. Mikrobus byl narvaný místními lidmi, kteří jeli z práce nebo ze školy, všichni se na nás usmívali, přišlo mi, že mají radost, že se taky objeví turisti, co se nebojí a jedou s nimi obyčejným autobusem. Cesta trvala asi hodinu a půl, protože jsme stavěli na každém rohu, ale vtip přišel až při výstupu.

Najednou jsme se objevili v centru San Salvadoru, v úzkých uličkách plných lidí. Čekali jsme nějaký autobusový terminál, ale autobus zajel na takový oplocený dvoreček a než jsme se stačili vzpamatovat, že to je konečná tak se do autobusu začali cpát lidi, co chtějí nastoupit. Okny si házeli batohy na volné sedačky, aby si zajistili místo a naprosto suverénně se rvali dovnitř. Chvíli mi to přišlo i vtipné, ale když už to trvalo pár minut a my nemohli ven a oni dovnitř, začala jsem před sebou tlačit svoji krosnu a se slovy „permiso, permiso“ jsem vypadla konečně ven. No ale za dolar, neberte to?:) V centru města jsme se ale opravdu necítili zrovna příjemně, zvláště s vizáží klasického turisty s krosnou, je dobré rychle zmizet. Po chvíli smlouvání nás taxikář odvezl do té dobré, bezpečné čtvrti.

Většinu času jsme trávili mimo San Salvador v horách na severu země, kde se odehrával onen kávový projekt. Velice mile mě překvapila příroda El Salvadoru. Vždycky když se někam podíváte, uvidíte sopku tyčící se nad spíše rovnou krajinou. Byli jsme tam v suchém období, takže krajina celkově působila dosti vyprahle, ale to se rychle v období dešťů změní. Navštěvovali jsme farmáře, rozdávali materiál na stavění postelí, na kterých se káva suší, kontrolovali, zda dodržují správné postupy a hlavně jsme si s nimi povídali. Projekt vyžadoval získání co možná nejvíce informací od jména farmáře, přes počet dětí až k velikosti farmy. Většina farmářů žije s celou početnou rodinou v malém domku, má min. dva psy a kávu suší na svém dvorku. Buď přímo na zemi na betonovém podlaží, nebo právě po novu na postelích. Jejich farmy nejsou nijak veliké, v průměru měla každá kolem dvou hektarů. Kromě kávy farmáři pěstují zeleninu, mají ovocné stromy a k tomu nějaký ten dobytek. Všichni byli velice příjemní, i když někteří projektu zatím moc nevěřili. Po zkušenostech jsou již opatrnější. El Salvador je díky občanské válce, která tam probíhala v letech 1980 – 1992, velice chudou zemí a tak farmáři již několik pokusů o pomoc z jejich chudoby zažili.

Chudoba je viditelná na každém kroku. Ulice ve městech jsou plné pobíhajících žen a dětí a snaží se vám nabídnout ke koupi vše možné, od „originálních dvd“ za dolar po ovoce nebo zeleninu. Na každé zastávce autobusu nastoupí zástup prodejců, kterým nedělá problémy prodírat se úzkou uličkou plnou cestujících a mávat vám nad hlavou pytlíkama plných bonbonů, předkrájeného ananasu nebo manga. Všichni řvou to svoje, a jakmile vystoupí, utíkají přes ulici na druhou stranu do dalšího autobusu. Na každém rohu má žena svůj kuchyňský koutek a přímo před vámi vám připraví salvadorské typické dobroty. Nejznámějšími jsou tzv. pupusas, což jsou placky z kukuřičné mouky plněné sýrem, fazolovou pastou nebo chicharrónem (smažená prasečí kůže). Více o salvadorské kuchyni si můžete přečíst v mém starším příspěvku zde.

Země má kromě sopek také nádherné dlouhé pláže, často vyhledávané surfaři. Má tedy velký potenciál pro turistický ruch, který by jí mohl pomoci dostat se z chudoby. Nejdříve se ale budou muset zástupci lidu postarat o vymítění gangů, které žijí na předměstích San Salvadoru a jejich nesmyslné rozpory mají i v dnešních dnech na svědomí úmrtí mladých lidí. Problematika jejich sporů vychází z pozůstatků občanské války a hlavně vysoké nezaměstnanosti. Kolem hlavního města jsou rozesetá tyhle barria (chudinské čtvrti) plná poflakujících se chudých lidí a čekajících na zázrak. Pokud byste chtěli získat představu o občanské válce, můžete se podívat na film Salvador z roku 1986, který natočil Oliver Stone. Pro odvážnější diváky pak můžu doporučit dokument La Vida Loca, který natáčel v roce 2008 Christian Poveda. Dokument zachycuje příběhy lidí jednoho ze dvou hlavních gangů na předměstí San Salvadoru, jejich životní příběhy a každodenní starosti, pohřby a přípravy na odplatu. Dokumentarista byl v roce 2009 po dokončení filmu nalezen překvapivě mrtev ve svém autě na severu San Salvadoru. Gang, o kterém natáčel, došel údajně k názoru, že to vše točil pro policii. No odvážný to pán. Kdybyste dokument nesehnali a měli zájem, napište mi.

My si ale na pobyt v El Salvadoru ani na lidi nemůžeme stěžovat. Ani jednou jsme se necítili ohroženi, všichni byli velice milí a veselí. Takže všem vřele doporučuji. Rozhodně zemi procestujte, nejlépe místní autobusovou dopravou, která je hodně levná, ale také dosti pomalá a stísněná:) Platí se tam americkým dolarem a lidí je tam opravdu hodně. Je to nejmenší stát ve Střední Americe (velikost jako naše Morava) s největším počtem obyvatelstva (cca 6,7 mil.). Jídlo mají skvělé, hlavně to na ulicích, z pití je například veliká dobrota koktejl z rozvařené mladé kukuřice a lidi vás rádi uvidí.