Jsem si plně vědoma smutné skutečnosti, že jsem více kilometrů procestovala v zahraničí než na území mi rodném. Každopádně to nevidím nijak negativně, ba naopak, mám aspoň jistotu, že se v životě nebudu nudit a důvod k výletu se vždy najde.

Než se tu začnou hromadit poznatky z další cesty za kávou, musím se s vámi podělit o příjemný, relaxační zážitek z Krásné Pálavy. Náš cíl cesty byla kavárna situovaná v malé vesničce jménem Klentnice uprostřed Pavlovských vrchů. V této vsi majitelé s citem, rozumem a myšlenkou zrekonstruovali faru sousedící s místním kostelíkem sv. Jiří a v loňském roce otevřeli kavárnu s příznačným názvem Café Fara.

Kavárna je přes svou krátkou historii velice oblíbená mezi turisty a hlavně cyklisty, kteří si velice rádi dopřejí potřebné dodání energie v podobě kofeinu, pivečka či dortíku. Nábytek i jednotlivé detaily jsou raritou mezi kavárenským prostředím a musím říci, že posezení je opravdu relaxací. Mě jakožto milovnici krámků se suvenýry velice potěšila nabídka tzv. „kravinek“, kterou vás hned v první místnosti majitelé překvapí.

Kavárna je přes zimní sezonu uzavřena a tak letos otevřela 1. dubna. Novinkou je také možnost ubytování v krásných dřevěných pokojích, které se jmenují Mandlový, Meruňkový, Levandulový a Farní. Vše ještě voní novotou a čerstvým dřevem. Majitelé staví další pokoje a nový bar, díky němuž budou moci obsloužit větší počet hostů, až se otevře kompletní sezení na zahrádce.

Nebyli jsme zatím návštěvníci cyklisté, ale i tak je v okolí dosti možností jak se zrekreovat. Hned z obce (vpravo za hospodou) vede stezka na tzv. Sirotčí hrádek, což je zřícenina, která se tyčí nad vesničkou. Můžete z ní přejít na Stolovou horu, a pokud vás nebolí nožičky, dojít až do Mikulova na nějakou tu sklínku vínka.

Nelze vynechat možnost projít si Lednicko-valtický areál, který kromě obou zámků skýtá velké množství menších staveb v okolí parku podél rybníků. Zde musím říci, že mě dosti zklamal skleník u zámku Lednice, do kterého jsem se opravdu těšila. Za vstupné 60,-Kč jsem čekala min. půlhodinovou procházku mezi cizokrajnými květinami s jejich detailním označením, bohužel skleník jsme prošli za 5 minut a ani u jediné rostliny jsme se nedozvěděli její název či původ. Je nutno říci, že jsem si zřejmě neuvědomila rozdíl mezi skleníkem a botanickou zahradou. I když babička ve skleníku měla vždy zapíchnutý sáček od semínek:)

Velkou radost nám naopak udělal zámek Valtice, kde musím poděkovat slečně Adéle, za její čas a ochotu nás zámkem provést. Zpřístupněno je sice prozatím první patro a díky milovníkům historie v podání ruských vojáků se toho z interiérů moc nezachovalo. Přesto to stálo za to.

Mohu si tedy na své mapce naší země odškrtnout další její část a k procestování mi tak zbývá už jen 98 % jejího území:)

I když občas bych spíš řekla, že ani né tak pohádka jako dřina, blázinec, makačka až bordel:) Ale ne, vůbec si nemohu stěžovat. Při naší cestě zpět z Panamy jsme se ještě na pár dní zastavili v Londýně na mezinárodním veletrhu týkajícím se kávy a pak jsme na „to“ vlítli!

Na klasické objímání s rodinou a přáteli jsme měli v našem předem připraveném harmonogramu dva dny. Následovaly návštěvy u zubařů a jiných nutných lékařů a pak již hezky rychle zpět do matičky Prahy a začít realizovat naše dlouho připravené plány.

Teď hlasitě třikrát zaťukávám „ťuk, ťuk, ťuk“! Vše se nám povedlo a zatím se nám i tak nějak daří. Nebudu se zde rouhat ani chválit, prostě nějak to jde a i věřím, že půjde. Tyto stránky slouží k zachycení událostí v životě mém, kam firma doubleshot patří. Ale té jsou věnovány naprosto jiné stránky, takže zde není nutné se o tom nějak rozepisovat.

Že nás káva trochu časově zaměstnává je vidět i na frekvenci mých příspěvků, i když ty nejsou ani tak ovlivněny nedostatkem času jako spíš skutečností, že vlastně kromě kávy teď ani ničím jiným nežiju. Ale má to i svá pozitiva…služební cesta se blíží a tak se již brzy stránky zase trochu probudí k životu. A kam to bude? Kdysi tvořily s Panamou jeden stát a v hlavním městě usnul skupině Lucie Medvídek:)

K našemu překvapení se nám všechno vešlo do krosen a zítra můžeme vyrazit. Díky kávové akci v Londýně si náš návrat prodloužíme na týden, ale o to víc se budeme těšit. Teda doufám, že se začneme po cestě těšit, jelikož zatím se nám ani moc nechce. Myslím, že málokomu by se chtělo odjet z místa, kde je krásná příroda, ptáci řvou od rána do večera, počasí je celoročně příjemné a hlavně místní lidi jsou neustále usměvaví a milí. To je myslím asi první věc, která mě v Čechách probere do reality. Ty studené, nabručené obličeje ráno v metru:) Trochu se bojím, abych neměla naučenou tendenci se na všechny usmívat a nedej bože je ještě pozdravit, bych taky mohla brzy jednu hned po ránu pěkně schytat. Tak snad rychle zapadnu do starých kolejí a nahodím klasický pražský nabubřelý kukuč:)

A co jsme během pobytu v Panamě zjistili?
…že v deštivém období opravdu prší. Takový normální denní deštík by doma zaměstnal několik hasičských jednotek a pojišťovny už by nepojišťovaly ani domky na vrcholu Sněžky:) Tady je ale prostě příroda zvyklá a tak se srážky rychle dostanou do oceánů a záplavy tu prostě nejsou.

…že elektřina je luxus. My jsme tedy světlo měli, ale pár kilometrů dál směrem k vulkánu už žijí lidé, resp. indiáni v dřevěných budkách, kam už elektrické dráty nevedou a všichni tak „voní“ ohníčkem. A i když elektřinu máte, tak se nevyhnete denní pravidelným výpadkům, většinou kolem večera. Trošku to působí, jako když se musí místní elektrárny denně restartovat:) Bylo pár dní, kdy vypadla i na více než hodiny, ale ve většině případů je na denním pořádku tak 5 minut.

…že internet ovlivňuje větřík. S internetovým připojením jsou na tom celkem dobře, ale velký vliv má na něj počasí. Jakmile se zvedal vítr, byla téměř jistota, že přijde výpadek. Při bouřce pak vypadl zaručeně. No, a pokud byl zrovna víkend, mohli jsme se s internetem rozloučit úplně, jelikož komunikační firmy přece pracují pouze v pracovních dnech:)

…ať žije teplá voda. Už v průvodci před odletem jsme se dočetli, že Boquete je jedno z mála měst, kde teče ve sprše teplá voda. No teď už mohu potvrdit, že to je pravda, ale záleží to na více faktorech, např. nesmíte vy ani nikdo z vašich sousedů zrovna spláchnout, nesmíte prát v pračce a ani mýt nádobí a rozhodně musí jít elektřina. Sprchy tady mají totiž takový malý elektrický ohřívač, který vlastně těsně před spuštěním na vaši hlavinku ohřeje studenou vodu. No a o tlaku už radši ani nemluvě. Ten vlastně neexistuje:) A mastné pánvičky umyjete i ve studené vodě. Teplá totiž v běžných kohoutcích není vůbec!

No, ale aby to nevypadalo, že si nějak stěžuji! To vůbec. Při pojídání čerstvých banánů, ananasů a melounů na tohle všechno rychle zapomenete:)

Naposledy jsme ještě zajeli tento týden na farmu, kde už se pomalu ale jistě klubou nové třešně.

Natřeli jsme „pár“ jutových pytlů, ve kterých káva pocestuje do Evropy.

A snažili si zapamatovat pohled na krásný vulkán Barú.

Jsme tedy připraveni na odjezd, ale už teď víme, že se brzy vrátíme…

Díky všem, kteří vydrželi moje pokusy o „přepisování názorů, poznatků a myšlenek“, a pokud jste se aspoň něco nového dozvěděli a ještě se občas trochu pobavili, tak byla mise Kamíkových tlapek splněna a co bude dál?

Napovím slovy Štěpána Šafránka „Na každém konci je krásné, že něco nového začíná.“

A nemohu odjet bez toho, aniž bych se s vámi nepodělila o náš ranní budíček!

Ptačí povídání v Panamě from Kamik on Vimeo.

Před odjezdem dodělávám resty a jedním z nich byl i článek o El Salvadoru (v překl. spasitel), kde jsme byli v březnu. Takže pokud máte zájem si přečíst něco málo o této nejmenší zemi Střední Ameriky, kde je na každém kroku vidět chudoba lidí způsobená občanskou válkou, klikněte zde.

Zároveň děkuji všem zvídavým a bystrým čtenářům, kteří se nebáli vyzkoušet si své znalosti a vyplnili kvíz. Všem odvážlivcům se ozvu a budu je informovat o výsledcích. No a ti co nesebrali odvahu, si mohou aspoň zkontrolovat odpovědi, které tipovali. Zde jsou správné odpovědi:

1. Kde byste hledali důležité a zajímavé informace o Panamě?
b) na Kamíkových tlapkách

2. Jakou měnou se platí v Panamě?
c) americkým dolarem

3. S jakými zeměmi Panama sousedí?
a) Kostarika a Kolumbie

4. Pěstuje se v Panamě káva?
c) ano

5. Co znamená slovo comarca?
b) autonomní oblast původních obyvatel

6. Kolik měří nejvyšší bod Panamy?
c) 3475 m

7. Jaké oceány můžete z jeho vrcholu vidět?
a) Tichý a Atlantický

8. Jak dlouho trvá lodi projetí Panamským průplavem?
a) 8 až 10 hodin

9. Co jsou Diablos Rojos?
b) autobusy

10. Jak se jmenuje zelenina/ovoce na fotografii?
Tohle byla asi nejzáludnější otázka, jelikož je velice těžké pokud nejste botanik poznat rozdíl. Takže v tomto případě je akceptována jakákoliv odpověď :)

Moje další psané dílo se tentokrát věnuje Panamě celkově, tak trošku se jedná o pokus o cestopis. Jelikož se pomalu blíží náš odjezd a žádné výlety už naplánované nemáme ani neočekávám nějaký překvapivý zážitek, mohla jsem shrnout podstatné informace o této zemi a přidat jí tak k jiným, které jsem již popsala. Pro pravidelné čtenáře to možná bude trošku zopakování, ale to je přece matka moudrosti, ne? A navíc se zde brzy objeví kvíz, na kterém si budete moci vyzkoušet své načerpané vědomosti z mých příspěvků a nejlepším z vás přivezu nebo pošlu dáreček:) Takže uvařte si velký hrnek kafe (teda moment, dobré kafe doma mít ještě nemůžete), takže si raději zalejte čaj a nadřízeným řekněte, že teď hoďku věnujete geografii a hurá na to ZDE.

Pravidelní čtenáři tlapek už vědí, že Kuna není místní zvířátko, ale název jednoho ze sedmi indiánských kmenů žijících na území Panamy. V minulém příspěvku jsem popisovala naši návštěvu na jejich území, které je nazýváno Comarca de Kuna Yala a je jejich autonomní oblastí.

Původ

Předchůdci dnešních indiánů Kuna žili pravděpodobně na území dnešní Kolumbie, ale po válečných střetech s jinými kmeny odešli zhruba v 15. století přes prales Darién do Panamy, kde se usídlili na pobřeží a později osídlili i souostroví známé jako San Blas. Španělský dobyvatel Vasco Núñez de Balboa si údajně vzal dceru tehdejšího velitele kmene Kuna a s pomocí původních obyvatel se tak stal prvním Evropanem, který přešel šíji a viděl Tichý oceán. Po vyhlášení samostatné republiky Panama v roce 1903, začala vláda potlačovat jejich kulturu. Spory vyvrcholily v roce 1925, kdy indiáni zaútočili na policejní stanici na „jejich“ území a vyvolali tak nepokoje, při kterých zahynulo 22 policistů a dalších 20 indiánů, kteří se připojili k „nepřátelům“. Nikde se neuvádí, jaké byly ztráty z jejich řad, ale vzhledem k tomu, že na ně „vlítli“ s mačetami, to byla asi jednosměrná akce. Indiáni se poté prohlásili nezávislými a označili svoji oblast za autonomní. Panamské vládě ale ještě několik let trvalo, než je konečně v roce 1953 uznali jako samosprávní celek a začali tak vyjednávat politické a ekonomické vztahy. V současné době mají indiáni Kuna jednu z nejlépe fungujících autonomií původních obyvatel v Latinské Americe.

Vlajka

Zajímavostí je jejich vlajka, která díky svastice působí poněkud divoce. Vlajka s tímto znakem byla přijata spolu s vyhlášením nezávislosti v r. 1925 a v této podobě se dochovala dodnes. Pouze v roce 1942 umístili doprostřed místo „kříže“ kruh, aby se tak odlišili od válečného symbolu, ale tato úprava se výrazně neujala. Svastika má zobrazovat chobotnici, která dle jejich tradice zrodila svět.

Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Kuna_Yala

Politické zastoupení

V roce 1945 byl založen kongres jako jejich nejvyšší úřad, který zasedá dvakrát ročně a tvoří ho vždy pět zástupců ze 49 komunit, které jsou většinou rozděleny podle ostrovů a vesnic na pobřeží. Kongres má pak tři poslance, kteří jsou součástí Národního shromáždění panamské vlády a zastupují tak potřeby a práva indiánů Kuna na politické úrovni. Fotky poslanců a seznam zástupců komunit byly umístěny na těchto stránkách, ale když jsem si ověřovala funkčnost odkazů, na stránkách už bylo pouze uvedeno: This account has been suspended:) Odkaz tu nechám pro případ, že by je zase nahodili.

Počet obyvatel

V dobách příjezdu španělských dobyvatelů, čítala jejich komunita kolem 600 – 700 tisíc. Podle posledního sčítání obyvatelstva z roku 2000 jich je zhruba o desetinásobek méně, tj. 70 tis., přesto je kmen Kuna druhou nejpočetnější skupinou původních obyvatel. První je kmen Ngöbe se zhruba 170 tisíci. Odhadem žije 33 tis. indiánů na ostrovech, 7 tis. na pobřeží a zbylých 30 tis. mimo jejich comarcu, většinou v Panama City. Hodně mladých indiánů také odchází z comarcy studovat do hlavního města na univerzitu. Většinou je to tak, že ve městě žije teta nebo strýček a jak děti rostou, jezdí k nim na studia.

Jazyk

Jejich vlastní jazyk se nazývá dulegaya a pochází ze skupiny jazyků Chibchan, kterými mluví původní obyvatelé žijící na území od Hondurasu po Kolumbii. Převážná většina indiánů Kuna mluví také španělsky, hlavně tedy mladší generace, která se jazyk učí ve škole.

Ekonomika

Jedním z důvodů proč je jejich autonomie označována za jednu z nejlépe fungujících, je i jejich dobře zvládnutá ekonomika. Hlavními obchodními artikly jsou kokosy, humři, krabi a tradiční výrobky kunský žen, tzv. molas. Na území jejich comarcy dokážou při dobré sklizni vypěstovat i 30 miliónů kokosů. Jejich hlavním partnerem v tomto obchodě je sousedící Kolumbie, která zkupuje většinu z jejich úrody. Pravidelně přijíždějí velké lodě plné základních potřeb, jako jsou mýdla, oblečení a jídlo a vymění toto zboží za kokosy. Kokos dokonce sloužil ještě v 90. letech minulého století jako základní měna. Každý rok stanoví hlava comarcy cenu, za kterou se budou kokosy prodávat, a žádný prodejce nesmí kokosy prodat pod touto cenou. Výtěžek z kokosů ale v poslední době zaostává za výnosem z prodeje již zmíněných molas. Dalším důležitým, i když nezveřejňovaným bodem ekonomického vzrůstu je obchod s kolumbijskými drogami. Na území comarcy totiž dle zákona nemohou vstoupit pobřežní hlídky ani policisté Panamy a tak obchodu mezi ostrůvky nic nebrání. Dealeři si tady mohou předávat své zásilky bez jakýchkoliv omezení a za „mlčení“ se dostane indiánům odměny. Pro ekonomiku je také důležité, že půda na jejich území patří výhradně jim a nikdo jiný ji nemůže koupit. Výtěžky ze stále se rozrůstajícího turismu tak putují pouze komunitám.

Tradiční oděv

Stejně jako v kmeni Ngöbe-Buglé nosí tradiční oděvy už jenom ženy, tak i ženy Kuna dodržují tradici a díky barevnosti a pestrosti jejich oblečení je dokážete hravě rozeznat. Muži i děti nosí klasické moderní oblečení převzaté od okolního světa. Ženy mají většinou černou linku na obličeji a zlatý kroužek v nose. Oblečení je tvořeno z úzké pestrobarevné sukně a halenky, jejíž hlavním dominantou je ručně vyšívaná mola. Lýtka i zápěstí pak mají ženy omotané barevnými korálky. Celkově jsou ženy kmene Kuna považovány za velké parádnice, kromě složitějšího oblečení jsou ověšeny i nespočetným množstvím šperků.

Zdroj: http://panamaturismo.com/files/2009/12/kuna-women-san-blas-panama.jpg

Jak už bylo zmíněno, výšivky molas tvoří podstatnou část výdělku kunských žen. Většinou jsou hlavními motivy, které ženy vyšívají do jedné nebo několik vrstev látky, ptáci, mořské želvy, ryby, pralesní šelmy a geografické obrazce. Molas prodávají ženy přímo ve vesnicích, na ulicích hlavního města, ale nabízí je také každý obchůdek se suvenýry. Malá výšivka stojí 5 dolarů, velká pak 10. Jelikož výšivky ženy dělají ve svém volném čase, trvá jim ta menší týden, ta větší pak i několik měsíců.

Albinismus

Kmen Kuna je známý také díky vysokému výskytu albínů v jejich komunitě. Albíni jsou považováni za „děti měsíce“ a dostává se jim té nejlepší péče. Hlavním důvodem vysokého poměru albínů 1:165 jsou, jak už to v rámci uzavřených komunit bývá, sňatky v příbuzenstvu. Odborníci proto ale mají ještě jeden historický důvod. Jelikož albíni většinu času nevycházejí příliš ven, aby nevystavovali svoji pokožku silnému slunci, zůstávali v dobách nájezdů a bojů se španělskými dobyvateli zavřeni doma v bezpečí, a tak se po vyvraždění většiny indiánů, stali velice početnou skupinou.

Zdroj: http://islapalenque.com/blog/wp-content/uploads/2009/09/f_pg05weegi.jpg

Gayové

Zajímavý přístup mají také indiáni Kuna ke gayům, kteří se v jejich komunitě celkem často nacházejí. Pokud malý chlapec začne jevit známky spíše dívčího chování, ženy se ho okamžitě ujmou a vychovávají ho jako dívku. Tyto „ženy“ pak v dospělosti většinou patří mezi vyhlášené umělce ve výšivkách molas. O jedné z nich jménem Lisa, natočila v roce 2005 dokumentaristka Anne Marie Canavaggio krátký film s názvem Lisa como ella. Zde je krátký popis z Vídeňského festivalu.

Vesnice

My jsme v San Blas strávili nejdříve dva dny na ostrově Sendidup, kde bylo spousta turistů a pár místních, co o hladové návštěvníky pečovali, ale třetí den jsme se přesunuli na ostrov Digir (Isla Tigre), který je známý tím, že se jeho obyvatelé snaží žít podle tradičního způsobu života. Na fotkách můžete vidět pohled z moře na zadní části domů. Většinou je na břehu několik odpadků a přírodní mořská toaleta. Vesnice na ostrově je „otevřena“ pro turisty, tzn. že se v ní můžete volně pohybovat. Většinou se za vstup na ostrovy nebo do vesnic platí poplatek, ale my jsme byli ubytováni v místních chatkách, takže byl zřejmě tento poplatek v ceně.

Vesnice byla na první pohled velice čistá a klidná, děti pobíhaly v uličkách a samozřejmě si nás všechny prohlížely. Je vidět, že na přítomnost turistů jsou zvyklé, jelikož se hned nastavovaly foťáku a chtěly vidět fotky. Ženy začaly okamžitě vytahovat své molas a věšet je na připravené šňůry a doufaly, že právě u nich něco koupíme. Začal tedy úžasný konkurenční boj. Zakoupili jsme si tedy jednu hned zpočátku vesnice a po zbytek „procházky“ jsme jí už jen ukazovali, jako že už jsme svůj úkol splnili:)

Vesnice byla celkem jasně uspořádaná. Uprostřed bylo molo, kde zrovna kotvila taková z našeho pohledu nepříliš bezpečná bárka a hlavní veliká místnost, kde se scházeli hlavy ostrova k jednání. Na konci ostrova byla škola. Sobota odpoledne, a přesto bylo hřiště plné „basketbalových“ hráčů. Tradiční způsob života je cítit například z ohňového dýmu, který se vanul z každé chaloupky, ale na druhou stranu ho trochu narušují televizní antény umístěné na klacku nad střechou.

Prostory mezi chatrčemi jsou vyplněné mini políčky s melouny nebo kukuřicí. U všech byla cedule, ze které bylo patrno, že se jedná o nějaký projekt. Panamská vláda asi nejvíce zasáhla do tradičního života místních vesničanů svým projektem, kdy každé rodině nainstalovala solární panel. V době, kdy jsme zrovna obědvali, přišla skupinka mladíků instalovat panel na střechu restaurace a místní za to byli opravdu rádi. Takže si tak trochu říkám, zda se vůbec tato vesnice dá označit za tradičně žijící.

V den našeho odjezdu zrovna začínala slavnost, která je spjata s výrobou alkoholického nápoje zvaného chicha. Pojem chicha je znám po celé Latinské Americe a ve většině případů se pod ním skrývá alkoholický nápoj z fermentované kukuřice. Každá země má ale své typické úpravy a v Panamě se chicha říká i koktejlu z čerstvého ovoce, který alkohol rozhodně neobsahuje. Původ slova chicha je připisován právě jazyku Kuna, ve kterém znamená kukuřici. Místní nám vysvětlovali, že odpoledne začnou muži kukuřici zpracovávat, tak aby se pak mohla na několik týdnů uložit do sudů a nechat fermentovat. Principem celé slavnosti bylo najít ten správný okamžik, kdy je nápoj „tak akorát“ a může se začít konzumovat. To se pak sejde celá vesnice a všichni, tedy kromě dětí, pijí a pijí. Místní chlapec Dimitrij nám vesele popisoval, že se pak všichni válejí na ulici a je jim opravdu špatně:) Že jméno Dimitrij zní poněkud rusky? Ano, ale jeho nositel nám vysvětlil, že není nijak neobvyklé.

Vrcholem celého pobytu ve vesnici pak byl okamžik, kdy nám kuchař Jorge, po výborné večeři, donesl hru Člověče, nezlob se s dotazem, zda jí náhodou neznáme:) Musím říct, že kdyby mi někdo řekl, že budeme vyhazovat z domečku indiány kmene Kuna na jednom ze 400 ostrůvků někde u hranic s Kolumbií, tak se mu hodně vysměju. Při průzkumu knihy návštěvníků jsme objevili za poslední dva roky ještě celkem 6 Čechů, takže někomu z nich děkujeme za vtipný okamžik.

Celkově musím říct, že na mě indiáni působili velice příjemně. Je jasné, že jejich vstřícný přístup se dá vykládat jako snaha co nejvíce vydělat, ale i kdyby to tak bylo, tak mi to nevadí, ba naopak. Kdyby se takhle chovalo aspoň 5 číšníků z 10, co nás doma obsluhují, hned bych měla lepší pocit.

Comarca znamená region, v tomto případě spíše rezervaci, Kuna jsou původní obyvatelé Panamy a Yala znamená v jejich jazyce země nebo hory, jednoduše tedy řečeno – území kmene Kuna. Oblast, kterou jsme nedávno na pár dní navštívili, je ale také známá jako souostroví San Blas. Pokud si tento pojem „vygůglujete“ vyskočí na vás hromada kýčovitých fotek palmových ostrůvků. A taková je i realita.

Autonomní oblast indiánů je tvořena dlouhým pásmem pobřeží až k hranicím s Kolumbií a zhruba 400 ostrůvky. Indiáni rádi tvrdí, že mají na každý den v roce jeden ostrov. Někde se uvádí, že ostrovů je opravdu 365, ale dle místních jich je 409. Kmenu Kuna se budu věnovat v dalším příspěvku, teď zůstaneme jako klasičtí turisté u informací o dopravě a ubytování.

Pokud budete plánovat výlet na ostrovy San Blas, nespoléhejte na informace v knižním průvodci a už vůbec ne na mapy. Pořádnou mapu ostrovů totiž seženete jenom stěží a v klasických průvodcích je informací opravdu pomálu. Důvodem jsou právě samotní indiáni, kteří vlastní všechny ostrovy a přímo jejich zákony zakazují vlastnictví půdy, tedy i prodej mimo příslušníky kmene. Pobyt na San Blas tedy nejde pojmout jako super dovolenou v hotelu s vířivkou a all inclusive. Další, co hledání informací stěžuje, je samotné pojmenování ostrovů, někde se ostrovy uvádějí v anglickém znění, jinde jsou zmíněny jejich španělské názvy, anebo pro větší zmatek, také v jazyce Kuna.

My jsme se k tipům kam vyrazit dostali díky Victorovi z hostelu Mamallena, který platí za znalce San Blas a rád poskytne všem na optání informace o ubytování a dopravě. Takže pokud se tam budete chystat, neváhejte ho kontaktovat. Ostrovů je opravdu mnoho, všechny nejsou obydlené a jenom na pár z nich je ubytování pro backpackery (tedy s nízkou cenou a nižšími nároky na komfort). Pokud byste chtěli bydlet v hotelu, tak i tak počítejte s tím, že to nebude žádný mega luxus, ale dá se pár hotelů najít. Každopádně my samozřejmě patříme do té skupiny nižší cenové kategorie, takže nás zajímaly ostrovy s levným ubytováním.

Na ostrovy můžete letět z Panama City společností AirPanama nebo Aeroperlas. Letadla létají jednou denně v 6 ráno, dokud nejsou nad oceánem velké větry a není tedy riziko ztroskotání na ostrově:) a cena jedné cesty je kolem 60 dolarů. Na ostrovech je zhruba 5 letišťátek, kam můžete letět. Většinou letí jedno letadlo na min. dvě destinace, takže přistane na jednom, vysadí lidi, nabere ty, co letí zpátky do města a letí na další letiště, kde se děje to samé. Letadlo je opravdu malé a naskytne se vám z něj krásný výhled na prales Darién a malinké ostrůvky v průzračném moři. Při přistání a vzlétání máte sice trošku strach, abyste neskončili v moři díky délce přistávací dráhy, ale jinak je to tedy zážitek. Na fotce je „odbavovací hala“ a „řídící věž“ v Corazón de Jesús.

Další možností jak se na ostrovy dostat, je absolvovat tříhodinovou jízdu z Panama City terénním vozem do pobřežního městečka Carti. Odtamtud už se pak domluvíte s nějakým rybářem, který vás hodí na jeden z vámi vybraných ostrovů. Můžete buď vyrazit vlastním vozem, nebo využít služeb místních cestovek, které na této trase jezdí dvakrát denně a cesta vás vyjde na zhruba 50 dolarů. Silnice, pokud se tomu tak dá vůbec říkat, ale není nijak extrémně uzpůsobená velkému provozu a v období dešťů může být i nesjízdná. Potkali jsme pár lidí, kteří po této cestě přijeli a říkali, že v některých momentech měli fakt strach, jelikož tam jsou hodně prudké sklony a silnice je úzká.

My jsme letěli do městečka El Porvenir, což je hlavní město comarcy a zpátky jsme letěli ze vzdálenějšího Corazón de Jesús. Od Victora jsme měli typy na dva ostrovy, které jsou pro baťůžkáře jako my cenově přijatelné. Ihned po výstupu z letadla se nás ujal místní hoteliér, který měl samozřejmě zájem nás ubytovat ve vlastním. Ale když pochopil, že hotel pro nás není to pravé ořechové, nabídl se, že nás na náš ostrov Isla Franklin hodí. Ještě jsme museli zaplatit poplatek 2 dolary na osobu za vstup na území comarcy a vyrazili jsme. Na jeho vydlabané bárce s motorem jsme frčeli zhruba hodinu a cesta nás stála 50 babek.

Když jsme vylezli z lodi, přivítal nás indián Tony s dotazem, zda máme rezervaci. Sdělil nám, že pokud ne, máme smůlu, jelikož on má plno a také nám hned vysvětlil, že na ostrově jsou dva „businessy“ a že je tedy možnost optat se u Franklina (podle něj se i ostrov jmenuje v angličtině, v jazyce Kuna se ostrov jmenuje Sendidup). No tak jsme celý otrávený poděkovali a s představou, že jdeme někam daleko prosit o volnou postýlku, jsme ušli deset metrů a byli jsme u Franklina :) Franklin společně ještě zřejmě se svým bratrem, byla taková humorná dvojice starších indiánů, připomínající Pata a Mata. Chvíli něco řešili, někam volali, ale pak pro nás měli rovnou celou chatku. Cena za ubytování na tomto ostrově, stejně jako na našem druhém typu (Isla Robinson) je 21 dolarů za noc na osobu a v ceně jsou také tři jídla denně. Stravu zajišťují vždy dvě indiánky Kuna, které se také starají o povlečení a úklid jídelny. Na jídlo si nemůžeme stěžovat, k snídani byly palačinky nebo vajíčka, k obědu a večeři kombinace rýže, kuřete, ryby a salátu. Sociální zázemí bylo také celkem na úrovni, sprchu zajišťoval sud s dešťovou vodou.

Po složení báglů jsme se vydali na obhlídku ostrova, což nám zabralo dosti času – celkem asi pět minut:) Rozměry ostrova bych tipla na zhruba 75×60 m. Kromě cca 20 chatek, tam byly dvě volejbalová a jedno basketové hřiště, spousta palem, houpací sítě a písek. Na ostrově v té době pobývalo několik indiánů, 4 Češi a asi milion Izraelců. Už Victor nám ve svých poznámkách zmiňoval, že tento ostrov je vyhledávaný právě tímto národem, ale že tam budeme v takové menšině, jsme tedy nečekali. Dokonce i nápisy s instrukcemi jak se chovat byli kromě angličtiny také v hebrejštině.

Borci měli ale kšeft vychytaný do detailu, ihned nám ukazovali svůj krámek, kde si můžeme případně zakoupit pitnou vodu, něco k snědku a hlavně měli narvané dvě lednice pivkama a colou. Jako první se nám hned omlouvali, že „lightka“ došla :) Cena za pivko bylo jako všude jinde jeden dolar. Když jsme si nadšeně zahráli volejbal, zastříleli na koš, vycachtali v moři, dali pivko a večeři, zjistili jsme, že toho tady opravdu není moc co na práci. Pat a Mat vytáhli z chýše telku a koukali na box. U Tonyho se v baru rozjížděla párty, které jsme se sice nezúčastnili, ale do ranních hodin jsme o ní věděli. Jelikož jsou ostrovy v těsné blízkosti Kolumbie a přes území Kuna se kolumbijské zboží většinou transportuje po lodích, nebyla na ostrově nouze o pověstný bílý kolumbijský prášek. My jsme se k němu tedy nedostali, neb jsme neměli zájem, ale pokud budete mít někdo chuť, na těchto ostrovech se za svojí zálibu stydět nemusíte.

Další den jsme se nechali odvést za 8 babek na blízký ostrov Kuandidup, který měl rozměry cca 10×15 m a na něm jsme konečně získali „robinsonovský“ pocit. Zdlábli jsme nějaké ty kokosy, postavili si chýši a hlavně šnorchlovali. Moře je zde opravdu naprosto průhledné, čisté a teplé. Korály jsou tak dva metry od pobřeží a druhy ryb, které můžete vidět, hrají všemi barvami. Nepřipomíná vám náš šnorchlista nějakou filmovou postavu?:) (promiň pollito:)

Třetí den jsme vyrazili na domluvené lodi do městečka Corazón de Jesús, ze kterého jsme měli druhý den ráno odlétat. Cesta byla opět delší, a jelikož je benzín na těchto ostrovech velice cenný, dá vám chvíli práci, než seženete někoho ochotného s dostatkem benzínu. Za cestu jsme zaplatili 80 dolarů, ale pouhý pohled z lodi na městečko nám stačil k tomu, abychom našeho námořníka poprosili o doplutí k blízkému ostrovu Isla Tigre, kde jsme věděli o možnosti přespání. Samotné město Corazón de Jesus na nás opravdu dojem neudělalo a bůh ví, zda bychom vůbec našli místo na spaní.

Isla Tigre (v jazyce Kuna Digir Dupu) je jeden z mála ostrovů, kde žijí indiáni tradičním způsobem. Na bývalé přistávací dráze pro letadla je postaveno několik chatek pro turisty s restaurací a krásnou malinkou plážičkou. Cena za noc je 10 dolarů na osobu a oběd nebo večeře vyšla pro 4 osoby na 15 dolarů. A musíme říct, že jídlo bylo opravdu luxusní. K obědu jsme měli rybu a k večeři nám odchytli chobotnici. Místní jsou velice sympatičtí a příjemní lidé, kteří se chtějí hodně dozvědět o vaší kultuře a zároveň vy máte naopak možnost zajít do jejich vesnice a nahlédnout tak do jejich způsobu života. Fotky z vesnice si ale ponechám na příště.

No a jako již tradičně, abyste měli pocit, že jste si s námi na Robinsony zahráli, zde je krátké video:

Los cocosos from Kamik on Vimeo.

Více fotek z ostrovů v Karibiku najdete v Galerii.

Barú je jedna ze tří sopek v Panamě a díky své výšce 3 475 m n. m. je zároveň nejvyšším bodem Panamy. Velké erupce byly naposledy zaznamenány někdy před 1550 lety a tak trošku menší poslední erupce byla zhruba před 500 lety. V současné době není prokázána žádná činnost, ale seismologové ve své studii budoucí aktivitu nevylučují. V okolí vulkánu se nacházejí tři městečka: Cerro Punta, Volcán a naše Boquete. V případě, že by se vulkán probudil, by byli ohroženi nejen obyvatelé, ale hlavně káva, kterou jsou svahy Barú pokryty. Doufejme, že aspoň dva měsíce bude ještě klid, než si sbalíme kufry a pofrčíme dom, do klidného českého státu bez aktivních sopek, zemětřesení a hurikánů:)

Vulkán Barú je součástí národního parku a tak vás čeká samozřejmě vstupní poplatek, který je pro cizince 5 dolarů, pro místní pak 3 dolary. U strážce parku se zapíšete do návštěvní knihy a můžete ze startovní pozice ve výšce 1 800 m vyrazit na stoupání dlouhé 14 km. Knihu jsme si samozřejmě prostudovali a letos jsme byli třetí česká výprava.

Na vulkán můžete buď vyrazit z El Salta, což je část Boquete nebo z druhé strany „kopečku“ po poněkud prudší cestě z městečka Volcán. Dále si cestu na vrchol můžete udělat zajímavou podle času, kdy vyrazíte. Vyrazíte brzy ráno, nahoře budete kolem oběda, zdlábnete bagetu a do soumraku jste zase dole. Nebo jako většina lidí vyrazíte v klidu odpoledne po domácím obědě, dorazíte někdy k večeru a na vulkánu přespíte, abyste si ráno přivstali na východ slunce. Tato varianta zní sice dobrodružně, ale představa, že nahoru musíte tahat spacáky, stany, jídlo, pití apod. mě celkem odrazuje. Nahoře je dosti chladno a tak by to chtělo pořádnou placatici a teplej spacáček:) Pokud přesto někdo tuto variantu zvolí, měla bych zdůraznit, že chajda určená k přespání už má svá dobrá léta za sebou a v současné době by vás neochránila ani před deštěm.

My jsme zvolili třetí variantu zvanou „stezka odvahy“:) Vulkán Barú je jedno z mála míst na světě, kde je vidět Tichý i Atlantický oceán zároveň (často uvádějí, že je dokonce jediné, ale to se mi zdá díky úzké šíji Střední Ameriky a počtu sopek podezřelé). A tak je možnost vidět tyto dva oceány při východu slunce natolik lákává, že i 6hodinový noční pochod není překážkou. Vyráží se kolem půlnoci s nezbytnými čelovkami a průměrně funíte do kopce těch 6 hodin. Kluci to měli opravdu za 6, jako děvčata jsme se o několik minut zpozdily. Cestou jsme kupodivu nepotkali vůbec žádné zvíře, dokonce i naše obavy o neustále narážející můry do našich svítících čel byly zbytečné. Počasí bylo skvělé, krásný chládek až nahoře jsme se museli přiobléci.

Východ slunce jsme stihli a oba oceány jsme také zahlédli, ale ne na dlouho. Po pár minutách se začalo zatahovat, a tak jsme po kafíčku od salvadorského farmáře Oscara Linarese z termosky, dali zase sestup dolů, který jak si jistě dovedete představit byl mnohem horší. Cesta nám přišla nekonečná. Neustále jsme klesali a zatáčeli, ale rangerská stanice prostě nikde… Musím upřímně říct, že když jsem ve dne viděla, jakou trasu jsme v noci ušli, měla jsem i pocit, že jsem to ani nešla já, že jsme museli být v nějakém nočním deliriu a šlapal za nás někdo jiný. Jediný opravdový důkaz, že jsme si to vyšlápli opravdu my, byly naše ještě několik dní bolavé nožičky. A aby vám to nebylo líto, natočili jsme výhled na kameru:

Cestou dolů na nás začínala doléhat únava z nedostatku spánku a chvílemi jsme i zvažovali variantu menšího dáchnutí:)

V poledne jsme dorazili konečně ke strážci parku, který by si podle mého názoru měl za těch 5 dolarů za vstupné otevřít masážní koutek a poctivě každému výletníkovi promačkat chodidla. Cestou z vulkánu jsme potkali tři auta „šoupající se“ vzhůru. Většinou se jedná o údržbáře televizních a telekomunikačních antén, kterými je vrchol vulkánu posetý. Cesta nahoru jim prý trvá zhruba dvě hodiny. Na jednoho z nich se můžete podívat v krátkém videu.

]]> http://www.kamik.cz/2010/05/06/nocni-pochod-na-vulkan-baru/feed/ 14 http://www.kamik.cz/2010/04/29/bocas-del-toro-archipelago/ http://www.kamik.cz/2010/04/29/bocas-del-toro-archipelago/#comments Thu, 29 Apr 2010 03:40:01 +0000 Kamik http://www.kamik.cz/?p=832

Do češtiny by se mohlo přeložit jako soustroví býčích úst, proč? To netuším. Sice jsme několik býků na těchto ostrovech, které se nacházejí v Karibiku na severu Panamy, viděli, ale jejich tlamy nenaznačovaly žádnou spojitost s tvarem ostrovů nebo vůní ovzduší. Jediné, co bylo ve vzduchu cítit, byla nafta z motorových člunů, opalovací krémy turistů a smažené mořské plody.

Bocas del Toro kromě pevniny tvoří zhruba hlavních 6 ostrovů (Colón, Bastimentos, Carenero, Cristóbal, Popa, Cayo Aqua) a několik desítek malinkých ostrůvků a mangrovníkových porostů. Historicky je toto území spojeno s Kryštofem Kolumbem, který na těchto ostrovech kotvil a opravoval lodě. Jeho přítomnost dokazují i jména ostrovů Isla Colón (Kolumbus) nebo Isla Cristobal (Kryštof). Další důležitou roli v historii tohoto soustroví hrají banány. V 80. letech 19. století vysázely americké společnosti na pevnině banánové plantáže a svou administrativu soustředili do dnešního hlavního města Bocas Town. Dělníci na plantážích tvořili většinou přistěhovalci z Jamajky a Evropani, kteří ztratili práci po francouzském neúspěchu výstavby kanálu. Na počátku 20. st. se zde usídlila také hlavní banánová společnost United Fruit Company, která během dalších 30 let postupně přesunula plantáže více do vnitrozemí kvůli stále častěji se šířícím nemocím napadající banánovníky. V 50. letech 20. st. se ale vrátila jako Chiquita a pomocí pesticidů zajišťuje, že v EU máme jenom ty správně žluté a zahnuté banány podle předpisů.

Bocas del Toro je ale kromě banánových plantáží vyhlášené hlavně jako surfařský ráj. Surfaři starší generace (rozuměj tak cca 40-50 let:) říkají, že Bocas už není, co bývalo. Je plné turistů, hotelů, restaurací na každém rohu, že oni pamatují, když tam bylo pár plážových barů a domečků na nožičkách. Většina z nich nám i řekla, že už jsou tak znechuceni, že tam ani nejezdí. A musím říct, že se jim ani nedivím. Lidí tam bylo opravdu moc! A info pro surfaře: vlny tam nejsou pořád. Takže pokud plánujete výlet za surfařským snem, sledujte předpovědi. Zrovna když jsme tam byli my, tak byly vlny malinké a prkna se sušila na plážích.

Na ostrovy Bocas del Toro můžete buď letět s místními aerolinkami nebo pokud nevlastníte soukromou jachtu dorazit vodním taxíkem. Ten jezdí z pobřežního městečka Almirante každých 30 minut a stojí 4 dolary na osobu. Cesta do hlavního města Bocas Town trvá cca 45 minut. Samotné město není nijak zajímavé, na každém rohu jsou stánky s kýčovitými přívěsky z mušliček a neustále vám někdo nabízí tour lodí kolem ostrovů.

První noc jsme zůstali v hostelu Mondo Taitu v Bocas Town, který je mezi backpackery vyhlášen. Zvláštností tohoto hostelu je, že nedělají žádné rezervace předem. Prostě přijedete a uvidíte. Nám to tedy zrovna prošlo, ale museli jsme se ve třech podělit o dvě postele. Cena pro jednu osobu je 10 dolarů na noc. Pokud dorazíte ve středu nebo v pátek počítejte se zhoršeným spánkem, díky párty probíhající v hostelovém baru.

Další den jsme měli domluveného známého, který nás na své lodi odvezl do domku, který pronajímá a je na malinkém ostrově Isla Tigre. Domeček byl celkem nový a kromě všudypřítomných švábů a tří hladových psů jsme byli široko daleko sami. Při cestě na ostrov nás vzal na pláž zvanou Red frog beach podle malých červených žabiček, které jsou údajně jedovaté a pláž je jimi plná. Nezahlídli jsme ani jednu a podle místních jedovaté nejsou:) To nám ostatně tvrdí i tady v Boquete o tarantulích, ale mě nepřesvědčí! Pláž leží na kraji národního parku Marino Isla Bastimentos a můžete se na ní dostat jedině lodí. Po zaplacení vstupního poplatku 3 dolary vás čeká 10minutová procházka po dřevěných chodnících mezi mangrovníky. Pláž je jako z hlavní stránky katalogu zájezdové kanceláře. Moře je stejně jako Pacifik teplé a ve vedru vás vlastně ani vůbec neosvěží. Přesto si tedy rozhodně nestěžuji. Bylo to moc příjemné:)

Malé dcerky našeho průvodce si nás po pěti minutách okukování velice oblíbily a doslova jsme je ze sebe nemohli dostat. Večer jsme zajeli na pár pivek (samozřejmě lahvových) do hospody… no spíše malého obchůdku typu večerka, kde se sešli, tedy sjeli na kánoích místní, aby si poslechli trochu té muziky z reproduktoru. Elektřinu na těchto ostrovech zajišťuje každý večer se rozbíhající generátor a tak se kolem sedmé v dřevěných chýších nad vodou rozsvítí žárovky. Prošli jsme si hlavní vesnici ostrova Isla Tigre a nejvíce nás asi pobavila telefonní budka. Co myslíte, fungovala?

Obyvatelé na ostrovech žijí v dřevěných nebo bambusových chýších, přepravují se jedině na lodích, někteří mají i motorové čluny, ale většinu jsme potkali v kánoích, jako např. slečny na fotografii jak si to „peláší“ do školy.

Pitná voda na ostrovech není, takže se musíte spolehnout na koupenou balenou vodu nebo se přizpůsobit dešťové vodě jako místní. My jsme se tedy vzhledem ke krátkému pobytu nějakému přizpůsobování ani nevěnovali a dešťovou vodu využili jenom ke koupeli.

Více fotek z ostrovů v Karibiku najdete v Galerii.